7. DÍL
Joey a ostatní odjeli druhý den dopoledne.
Pro Lauru bylo neskutečně těžké období posledního večera, noci, rána a všech ostatních, tak moc krátkých chvil s Joeym.
Ani pro něho to nebylo o nic lehčí. Měl opustit dívku, do které se zamiloval a odjet někam, kde jí nebude moc být na blízku.
Stalo se tomu však tak.
Laura ještě nějakou chvíli zůstala stát u silnice, kde ještě jakoby stále viděla Joeyho tvář, dívající se na ni za sklem autobusového okýnka.
Pak se Laura s brekem a hlavou plnou myšlenek procházela po cestách, kudy s Joeym chodila.
Pod nohama se jí věrně pletla Carrie, která snad taky pociťovala smutek.
Olze, která chtěla vědět, proč se dnes nedostavila do školy, bez výčitek utínala hovory.
Když už slunce pomalu zapadalo, zazvonila u známých domovních dveří.
,, Lauro." Špitla Lauřina máma, při pohledu na svou zdrcenou a uplakanou dceru s velkýma zarudlýma očima.
,, Ahoj mami." Vstoupila Laura do domu a odložila svou tašku s věcmi.
,, Takže jsi se vrátila."
,, Ano." Řekla pouze Laura. Neměla chuť ani náladu komukoli cokoli vysvětlovat.
,, Takže jsem měla zase pravdu …"
,, Mami … prosím." Podívala se na ni Laura.
,, To už tě tak brzo nechal? Vidíš, opustila jsi domov kvůli nějaké krátkodobé lásce. Stálo ti celé to divadlo za to?"
Laura jen ztěžka polkla a raději odešla tiše do svého pokoje, v náručí Carrie, která jí tam po celou dobu tiše předla. Pro dnešek už ty řeči nemohla dál poslouchat. Už by to asi nevydržela.
Druhý den ve škole byla Laura jako vyměněná. Jen tiše chodila po chodbách, s nikým nemluvila, odmítala společnost Olgy. Každý podle jejích očí poznal hrubý náčrt její situace a naštěstí ji nechali být.
Olga z toho, co viděla a z toho, co slyšela už věděla to, co vědět potřebovala.
Nevěděla ale však, jak jen jí má v tuhle chvíli pomoct.
Laura se stáhla a uzavřela se sama do sebe.
,, Mrzí mě to. Lauro, jsem tu s tebou, ano? Chci, abys to věděla." Řekla jí Olga ke konci školního dne a objala ji. Laura tuto náklonnost neodmítla, ale díky její nynější apatii ani nijak neopětovala.
,, Lauro! Lauro! Rychle …!" Vyrušil je jakýsi kluk z nižší třídy, celý udýchaný, s šokem v očích.
,, Co se děje?" Probrala se Laura.
,, Martin on …" Vydýchával se dotyčný a snažil se nabrat znovu dech.
,, Co Martin? Co se stalo? Co je s ním?!"
,, Na hřišti, on spadl z motorky a … a pořád opakuje jen tvoje jméno…"
Na to už se Laura rozběhla směrem ke školnímu hřišti, kde už zdálky viděla hlouček studentů. Když se jimi prodrala spatřila motorku a o kus dál Martina.
Rychle si k němu klekla a chytila ho za ruku.
,, Martine! Co …" Při těch slovech si všimla, že Martin dost silně krvácí na hlavě.
,, Chtěl … chtěl jsem být jako on." Dostal ze sebe Martin tiše a celý se začal klepat. V očích měl naráz potůčky slz a bylo vidět, že se bojí toho co s ním teď bude.
Má strach. Má strach o svůj život, jako každá živá bytost, ale tohle se stalo kvůli… Ach, Bože.
,, To bude v pořádku. Budeš v pořádku, uvidíš." Chytila ho Laura pevně za ruku a z dálky uslyšela přijíždějící sanitku.
,, Jen … myslel … pak mě měla ráda, Lauro … víš." Martinovi se pletly slova, ale Laura chápala.
,, Martine, vydrž. Sanitka je na cestě, neboj se. Jen vydrž prosím tě." Držela ho Laura dál za ruku a s uslzenou tváří i očima se nešťastně dívala, jak upadá do šoku.
Celý se ještě víc rozklepal. Lauře se třásla ruka, jak ho za ni držela a druhou měla od krve, když ho pohladila po čele.
Když ho ošetřující nakládaly do sanitky, byl už Martin v bezvědomí.
Ostatní lidé kolem byly stále v hloučku a šeptali jeden druhému, jak Martin přeletěl přes celou motorku a narazil na železné tyče, když nezvládnul řízení.
Laura se sesunula dolů na zem, kde si jen bezmocně schovala tvář do dlaní, které byly ještě stále poznačené jeho krví.
V tu chvíli stačila přiběhnout neméně vystrašená Olga, která však oproti Lauře byla v tuto chvíli při vědomí.
O 4 HODINY POZDĚJI
Laura otevřela oči a uviděla povědomý lustr na stropě. Za malou chvíli si uvědomila, že je u sebe v pokoji.
Podívala se vyděšeně na ruce - čisté, žádná krev, nic.
Copak se mi to celé jen zdálo?
Pomalu vstala z postele, ale hlava se jí poněkud nepříjemně zatočila, takže zůstala ještě chvíli sedět.
Měla na sobě čisté oblečení, jiné než měla ten den, v tu hodinu, v tu chvíli, kdy …
,, Mami?" Zavolala mezi dveřmi, ale nikdo se neozýval. Máma byla zřejmě asi v práci.
Laura sešla dolů a natáhla se na pohovku, kde se jí opět rozběhl proud myšlenek.
Joey odjel. Martin se kvůli mně málem zabil. Máma se nechová ani jako máma …
Celý život právě teď za nic nestojí. Co se dělá v takových chvílích? Lidé si berou životy.
Ano, nějaké prášky, provaz, nebo žiletky … Ne, na tohle jsem asi až moc při smyslech.
Ani opít se nemůžu … Proč mi to pořád stále jen myslí? Proč prostě nemůžu vypnout a nalít si, nebo si vzít omylem víc prášků na spaní? Jsem na to stále moc silná … Sakra, silná! Ale jak dlouho? Jak dlouho to můžu ještě vydržet …
Chyť mě za ruku Joey … chyť mě za ruku.
Laura se převlékla do noční košile, vzala si teplé ponožky, protože jí teď byla stále jen zima. Zatemnila okno, i přes to, že byl slunný den a zalezla si do postele, kde znovu po vysilujícím pláči usnula.
Takto to šlo asi tři dny.
Máma Lauře marně promlouvala do duše a snažila se ji podpořit. Laura jakoby už nepatřila do tamější reality. Stále měla svůj zamyšlený pohled, který míjel osoby, co se v jejím pokoji denně střídaly. Ať už máma, nebo Olga, která jí přišla trochu pomoct i zprávou, že Martin se probral a i když si v nemocnici nějakou dobu poleží, tak že bude v pořádku, bez větších následků, jak mu štěstí přálo. Nebo ať to byl i doktor, který už na začátku Lauřině matce sdělil, že se jedná o psychický kolaps, na který teď Laura potřebuje jen čas a lásku svých nejbližších.
,, Laurinko … miláčku probuď se." Probral Lauru mámin tlumený hlas.
,, Jak je ti?" Podívala se na ni starostlivě a sedla si k ní na postel. Laura po krátkém pohledu jen uhnula očima. Chvíli tam ještě tiše seděla a pak ji chytila za ruku.
,, Nikdy jsem ti toho nechtěla moc říct o tvém otci …" Začala pomalu a Laura se na ni podívala.
,, Jsi už dospělá, holčičko. Asi bys měla znát pravdu . Měla jsi ji znát už dávno…"
Odrhnula si vlasy z čela a Laura poznala, že i pro ni je velmi těžké o tom mluvit. Proto si vážila a naslouchala každému jejímu slovu.
,, Víš, byla jsem mladá a moc rychle jsem odešla od rodičů… Chtěla jsem si začít žít svůj vlastní život a mít svoje plány. Ne dělat to, co mi diktovali oni. Tak jsem jednoho dne odešla … Po nějaké době jsem se dostala do party, která měla dost vážné problémy s drogami a ani já jsem se díky členství tam, tomu nevyvarovala. Taky jsem tam poznala tvého tátu … Páni, byl to kus." Usmála se a klidně pokračovala. ,, Už po pár slovech jsme se do sebe vzájemně zamilovali… bylo to neskutečné. Prožívali jsem spolu chvíle, které už nikdy nevymažu z paměti a ani nechci. Milovala jsem ho víc než kohokoli na světě. Pak jsem jednoho dne zjistila, že čekám tebe … Byla jsem šťastná a on taky, ale došlo mi, že se musím od začátku změnit, pokud tě chci mít a to jsem rozhodně chtěla. Přestala jsem tam… s tím, protože jsem chtěla, aby se mi narodilo živé a zdravé děťátko. To ale tvůj táta nedokázal, víš. Prostě to nešlo… Já měla tebe a ty jsi vlastně byla to, co mě z toho všeho dostalo a vytáhlo, ale on, i přes to že se o to několikrát pokoušel, do toho poté vždycky znovu spadnul. Zašlo to příliš daleko, aby to dokázal jen pevnou vůlí a na nějakou pomoc tenkrát nebyly peníze. Byla jsem už ve třetím měsíci, když jsem zjistila, že nemůžu čekat dítě v prostředí, kde se to jen hýří drogami a závislými lidmi. Bála jsem se o svoji pevnou vůli a proto jsem jednou v noci prostě odešla. Udělala jsem to pro tebe, abychom mohli žít tak, jak teď žijeme… Tam by jsem to nikdy nedokázala. Tvůj táta byl skvělý člověk, Lauro, opravdu. Ale nedokázal přestat a já teď vlastně ani nevím, jestli je ještě naživu." Utichla najednou, protože potřebovala čas na uklidnění, aby nezačala plakat, což vhánělo slzy do očí i Lauře.
,, Jsem hrdá na to co jsem udělala, ale vůbec nejsem hrdá na to, jak tě vychovávám. Chtěla jsem všechno ideální, ale roky mi nějak utekly před očima a já se stále nemůžu smířit s tím, že už jsi dospělá. Že už nejsi moje malá holčička, která se beze mě neobejde … Mám potřebu tě stále chránit před tvým vlastním životem a před tebou samou. Neuvědomuji si, že už na to nemám právo. A na to co se v posledních týdnech stalo nejsem vůbec hrdá, to mi věř."
Laura neměla slov. V několika okamžicích na ni dopadla pravda, že její máma brala drogy, že její táta byl … a že se jí vlastně zpovídá a svým způsobem i omlouvá. Byla to vůbec ta máma, jakou znala?
,, Prosím tě odpusť mi. Odpusť mi, že jsem ti byla špatnou mámou a že se mi nepovedlo to, co jsem chtěla. Promiň, Lauro." Začala smutně plakat a Lauru napadlo, že ji vlastně skoro nikdy plakat neviděla.
,, Mami." Řekla po chvíli a stiskla jí ruku. ,, Ty přece nejsi špatná máma. Děkuji ti za to, co jsi mi teď řekla, tolik to pro mě znamená … Mám tě ráda mami, mám tě moc ráda." Objala jí Laura a konečně našla odvahu se vyplakat.
Lehli si společně do jedné postele a všechno bylo jako by najednou nové.
Její máma tiše a s pochopením naslouchala všemu, co jí Laura o sobě a o Joeym vyprávěla a o posledních dnech. Obě si poplakaly a propovídali snad celou noc. Výsledkem toho všeho bylo uvolněné napětí, které tu ještě donedávna obléhalo pokoj a vyjasnění všeho, co bylo potřeba vyjasnit.
Jednoho deštivého dne Lauru její máma ve spěchu zavolala, ať se jde rychle podívat dolů, kde měla puštěnou televizi.
V televizi byl Joey i s jeho sourozenci.
Proboha, on mi věnoval písničku …Napsal pro mě písničku … Laura si beze slov sedla na židli, oči přilepené k obrazovce. Do uší jí začala znít překrásná skladba Angels Flying.
Nervózně chodila po pokoji s mobilním telefonem v ruce. Číslo na Joeyho měla, stačilo jen zmáčknout zelené sluchátko. Tak dlouho sledovala jednotlivá čísla jeho telefonního čísla, až se jí pletla jedno přes druhé.
Zavolat … Zavolat. Proč mi nezavolal on? Copak musím volat první já? Proč?
Pak si však sedla na postel a nevědomky jak, už se jí rozeznělo u ucha zahájené volání. Na poslední chvíli přeci jen trošku zpanikařila, ale to už byl hovor přijat druhou stranou.
,, Lauro?" Rozezněl se Lauře Joeyho hlas uchem a ona skoro zavřela oči štěstím.
,, Ahoj." Řekla ale jen nakonec tiše. Nedokázala mluvit nahlas.
,, Lauro? Jsi tam? Moc tě neslyším. Pokud se zlobíš, že jsem ti nezavolal …" Na to hned Laura zavrtěla hlavou místo odpovědi ne, jako by to Joey mohl vidět. Pokračování jeho věty ji však … ,, Myslel jsem si, že bude lepší, když se nebudu ozývat. Už tak je to těžké."
Těžké? Tak pro tebe je to těžké. A co si myslíš, že je to po tom, co jsem si tu prožila, pro mě?
,, Asi máš pravdu." Řekla už konečně Laura, aniž by sama chápala proč. Zdálo se, že Joeymu v ten okamžik, kdy to řekla, došly slova.
,, Promiň, že jsem ti nemohl dát to, co jsme společně měli na delší dobu."
,, Netrap se tím. Je to za mnou." Řekla klidným hlasem, ale s naprosto strnulým výrazem ve tváři. Uvnitř sebe křičela, jak jen to šlo. Křičela, že přeci není nic dávno za ní a ho, že nemůže dostat z hlavy, natož ze svého srdce.
,, Pokud to takhle vidíš …" Odpověděl jí Joey s obrovskou lítostí, znatelnou v hlase.
,, A jak to vidíš ty?" Nepřemýšlela moc nad tím, na co se ptá. Spíš chtěla, aby o ni bojoval, přijel teď hned za ní, ale co čekala po tom, co mu dala najevo něco, co ještě k tomu ani nebyla pravda.
,, Já tě miluji." Řekl Joey bez sebemenšího přemýšlení do telefonu. ,, Měj se pěkně, Lauro."
,, Joey!" Vykřikla Laura téměř okamžitě a energeticky, když si zpátečně promítla to, co řekl.
Svým způsobem to věděla, divila by se, kdyby tomu tak nebylo, když se tolik milují. Právě teď obdivovala, že jí to dokázal v téhle situaci, po těchto slovech na rovinu říct. Jak zvláštní bylo poznání, že Joey po své poslední větě zavěsil.

Tak jsem si zaplakala