11. července 2008 v 23:01 | Milagros
|
XII. Díl
Poté, co za Angelem cvaknou dveře, svalím se z polštáře položím si hlavu na koberec a nechám volně stékat slzy po tvářích. Nevím, jak dlouho tak ležím bezmocně jak želva. Najednou na mě padne takový stav, kdy mám chuť se zase napít. Rozklepou se mi ruce a já jenom cítím jak ve mně zase stoupá ta nesnesitelná žízeň. Jestli se nenapiju, asi se zblázním……Třes se neomezuje pouze na ruce, ale i na další části těla. Za chvíli cítím, že se mi klepou nejen ruce, ale i celé tělo. Nejsem schopná na nic jiného, než na nějaký koňak,který táta určitě schovává ve spíži. Pomalu se snažím dohrabat do kuchyně.
"Musím se napít, musím se napít!" zní mi v hlavě výrok, který už jsem neslyšela dost dlouho, až k nepříčetnosti. Doplazím se ke kuchyni, kde se praštím do hlavy, ale přes hukot uvnitř to necítím. Vydrápu se na nohy a rychle otevřu ledničku. S třesoucími prsty se rychle snažím prohrabat její obsah. Nejsem schopná racionálně myslet, a tak mi nedojde, že těžko bude láhev uvnitř, ale ve dvířkách. V rámci boje se svým absťákem dveře prudce přibouchnu a snažím se dostat ke špíži. Snažím se otevřít dveře do spíže, ale dveře se zaseknou a já jen bezmocně a marně narážím do dveří, aby se otevřely. Po jednom obzvlášť bolestivém nárazu dveře povolí a já se dostanu dovnitř. Hystericky shledávám, že tu není ani jedna láhev. Není tu ani jedna blbá flaška vína! Zmocní se mě nekontrolovatelný děs z toho, co bude, když nenajdu nic k pití. Najednou mi secvakne, že táta jeden čas schovával flašky v sekretáři v obývacím pokoji. Rychle prohrabávám hromady papírů a úplně vespod najdu placatku slivovice. Vypiju to na jeden zátah a třes nepatrně ustane, ale stále ještě plně neustává. Hysterie se stále stupňuje. Je mi špatně. Zvedá se mi žaludek a do očí mi stoupnou slzy. Vím, že jenom trochu vodky a bylo by to dobrý……..prosím, aspoň trošku… . Křečovitě vzlykám a nejde to zastavit.Hlas v mé hlavě mi neustále našeptává: Dej si, skoč dolů do samoobsluhy, je to blízko, a mají tam levný alkohol, peníze máš, osmnáct ti už taky bylo..jenom běž………….běž…
Už se neovládám a ve chvíli, kdy málem ztratím vědomí při pádu na koberec mi začne zvonit telefon, pečlivě uložený v kapse lacláčů. Pomalu ani nemám sílu na to, abych ho vytáhla a podívala se, kdo mi volá. Ale nakonec poznám melodii, kterou jsem si tam nastavila pro jediného člověka. Pro Paddyho. Nesmím to zvednout, teď ne! Nesmí mě vidět ani slyšet v tomhle stavu. Prostě nesmí! Telefon položím vedle sebe a snažím se dostat z tohohle stavu. Myšlenky na paddyho mi trochu pomohou myslet na něco jiného, takže se pomalu uklidňuji, ale ta nesnesitelná bolest v mých útrobách je tu pořád. Všechno ve mně křičí: Chlast!!! Telefon mi začne zvonit znovu, tentokrát je to ale máma.
Okamžitě to zvednu: " Mami, okamžitě přijeďte….je mi špatně, strašně špatně……….kupte něco k pití, nebo se zblázním…..prosím, ………." Začínám být neuvěřitelně protivná a nervózní.
"Za 10 minut jsme tam…a ty se hlavně uklidni, tohle ti rozhodně neprospěje!"
Na to už neodpovím nic a zavěsím. Na to se mi udělá špatně a já sotva stačím dojít do koupelny a dalších několik minut strávím v důvěrném objetí se záchodovou mísou.
Máma dodrží slovo a během deseti minut se ozve klíč v zámku. Máma mě odtáhne od mísy, z toho nejhoršího mě umyje a uloží mě do postele. Klepu se jako ratlík a máma mě jenom tiše konejší.
"To bude dobrý, musíš jenom něco sníst" a cpe mi do ruky rohlík se šunkou.
"Mami, to ne………já nechci," zase se začínám klepat a odstrkuji její ruku.
Nebaví se se mnou, nacpe do mě polovičku rohlíku nalije do mě půl šálku čaje a dá mi prášek na spaní, po kterém skoro okamžitě usnu.
Po pár hodinách těžkého umělého spánku se vzbudím a skleněnou výplní dveří stále prosvítá světlo. To znamená, že jsou naši ještě vzhůru. Hodím na sebe jiné triko., protože tohle už páchne a pomalu se šourám k obýváku. Jak mě táta zahlédne, uchopí mě kolem ramen a pomalu mě odvádí k vyššímu polštáři, abych se mohla posadit.
"Kolik je hodin?" ptám se.
"Skoro tři," odpoví mamka se starostlivou vráskou na čele. "Jak ti je?"
"Už je to lepší………ale jsem příšerně unavená…takhle silný to už nebylo………..hodně dlouho." Podívám se na ni.
"Já vím, ale to je dobře………ty intervaly se prodlužují, za chvíli už z toho budeš venku."
"Našla jsi tu včera nějaký alkohol? Napila ses něčeho?!" Uhodí na mě táta.
"Jo, v sekretáři jsem našla placatku.."uhnu očima.
"Sakra Elizabeth! Ty jsi jako malá! Ty víš, že tohle nesmíš! Proč to děláš! Proč pořád piješ? Takhle se z toho nevyhrabeš!"začne na mě řvát.
"A ty jsi asi nikdy nebyl v takovým stavu jako já včera, že? Protože jestli jo, tak bys nikdy nemohl něco takovýho říct! Pálí tě oči, po celém těle se třeseš jak osika, všechno v tvém těle křičí pít, pít! Nejde to ovládnout! Včera jsem tu skoro 10 minut ležela na koberci neschopná pohybu, když jsem se složila! Pak mi volal Paddy a já to ani nemohla vzít, protože by viděl, v jakým jsem stavu. Umíš si to představit?" řvu na něho tak, jak snad nikdy v životě a vykecám mu i to, co jsem nechtěla. A to Paddyho. Ještě jsem o něm neřekla našim ani slovo a teď taková pecka.
Samozřejmě se toho chytí máma: "Kdo je Paddy?!"
"Paddy je Paddy." Usadím ji. "nechci se v tom rýpat!"
"Jakej Paddy?"nenechá se odbýt máma.
"Paddy je………….…………….můj známý."Uhnu pohledem.
"A to je kdo?" dotírá. "Kdo je to? Tak řekneš nám to?"
"Paddy je můj přítel….nebo si to aspoň myslím…" odpovím jim.
"No to nemyslíš vážně? Jsi v takovýmhle stavu a ještě se začneš někde tahat po nocích! Koukni se na sebe! Koukni jak vypadáš! Zmlácená, se zlomenou nohou a v jednom kuse absťáky…….už to vypadá sice líp, než předtím, ale ještě z toho nejsi venku. Musíš ještě hodně zabrat a to ti ještě vezme hodně síly……………nemáš šanci se z toho dostat, když se tu budeš ještě tahat po nocích s klukama! Víš jak to dopadlo minule! Spadla si do těch svinstev. Co to bude tentokrát?! Teď pro změnu otěhotníš a bude to skvělý! Já budu za tebe chovat, protože ten tvůj frája tě opustí, abys aspoň dodělala školu. Já teda nevím, jak si to představuješ!"Řve na mě jak nepříčetná a mě vstoupí do očí slzy. Nerozbrečím se jenom proto, že už ani na to nemám sílu. Jenom sedím a po tvářích mi stékají slzy. Najednou se ve mně něco zlomí. Uvědomím si, že už nechci. Nechci tady být. Pro Paddyho jsem jenom přítěží, pro naše v podstatě taky, tak k čemu ještě pokračovat? Najednou mi dojde, že už to nemá cenu,. Máma na mě řve asi deset minut, většinu z výrazů, kterými mě zahrnuje ani nevnímám. Když mi oznámí, ať padám do pokoje a nelezu jí na oči se mechaniky zvednu a odporoučím se do svého pokoje, kde zasednu za stůl a začnu se přehrabovat ve svých věcech. Vytáhnu zapomenutou krabičku cigaret, nervózně si zapálím a s úlevou potáhnu. Už dlouho jsem neměla cigáro v puse. S gustem vydechnu kouř a sleduju, jak pomalu stoupá ke stropu. Čekám, než naši zapadnou do ložnice a pak ještě chvíli, abych měla jistotu, že spí a pak se tiše vykradu z bytu.
Pomalu svítá. Sluneční paprsky pomalu osvětlují tmavé obrysy zaprášených městských budov. Aniž si to uvědomím, po tváři mi tečou slzy. Mám toho dost. Všeho. Celého tohohle světa! Jak dokáží být lidi hnusný! Zkontroluji mobil - žádné přijaté zprávy. Vyberu si hlasovou schránku - žádné nové vzkazy. Připadám si jako Bridget Jonesová - nemáte žádné nové zprávy, dokonce ani od vaší matky ne. mimoděk se usměju. To už je krize. Projíždím liduprázdným městem a mám toho plný zuby. Dojedu k řece a chvíli přemýšlím. Zvažuju všechna pro i proti a dojdu k závěru, že tenhle svět je hnusnej. Vezmu do ruky telefon a rychle nalistuji číslo Paddyho. Ruku s telefonem mám stále volně podél těla a to i když slyším, že to vzal. Mluví na mě svým sametovým hlasem, ale já nejsem schopná ruku zvednout k uchu. Zmáčknu tlačítko ukončující hovor, mobil hodím vší silou přes zábradlí do špinavých říčních vod. Sama se pomalu zvednu a začnu lézt na zábradlí. S rukou a nohou v sádře je to cvik hodný artisty, ale já jsem pevně odhodlaná s tímhle skončit! Se vším! Vylezu skoro 3 metry vysoko a tam se usadím na větší kus kovu. Mm toho dost! Chci s tím skončit! Jenže, jak teď. Zvednu se a postavím se na jedno z úchytných lan, jednou rukou se lehce přidržuji jiného ocelového provazu. Mokrou tvář zvednu k nebi a s tichou prosbou se pouštím. Lehce se nakloním a padám. Ještě než dopadnu, zaslechnu výkřik: Neee!! Pak už nevnímám nic.
Ty vogo, takový drama z toho udělat! honem pokráčko!