12. června 2008 v 16:06 | Libi
|
6. Díl
O TŘI TÝDNY POZDĚJI
,, Takže, když začne hrát první kytara, potom Angelo na bubny a pak začnou klávesy, tak pak bude raz, dva, tři a zpěv, nebo na raz, dva, raz, dva, tři, zpěv?" Ujasňoval si Angelo.
,, Ne, musíš si odpočítat od té poslední doby raz dva, tři, čtyři a … zpěv. Jasný?" Vysvětloval s kytarou v ruce Joey.
,, Sakra. Tak teď jsem se do toho zamotal i já." Usmál se zaraženě Jimmy.
,, Johne, jak myslíš, že bychom to teda měli počítat?" Zeptal se už unaveně Angelo Johna, který seděl s kytarou v ruce naproti němu.
,, Johne."
,, Co? Jo, myslím, že máš pravdu." Zvedl se náměsíčně John, odložil kytaru a vyšel ze dveří.
Všichni se na sebe podívali. Patricia s hrnkem čaje v rukou jen smutně zakroutila hlavou a nikdo už nic neříkal.
,, Ale no tak Lucío, musíš to uklízet zrovna teď?" Zatvářila se Zuzka otráveně, když viděla Lucíu přerovnávat nádobí z polic do polic, které už mimochodem tenhle týden uklízela dvakrát.
,, Ano musím, vypadá to tu hrozně."
,, Ne nevypadá. Víš co je hrozný? Ty. A taky tak vypadáš. Neměla jsi to tenkrát dělat. Vždyť ty ho sakra miluješ, tak něco dělej!" Rozhazovala Zuzka rukama.
,, Nedělej, že o ničem nevíš, myslíš na něho každý den a tvoje oči taky mluví za všechno. Vždyť on na tebe určitě nezapomněl. No tak Lucío, jdi za ním. Jdi."
Rána. Talíř padá z rukou a na zemi se rozděluje na několik dalších kousků.
Další, už o něco teplejší, tmavá noc s plnou oblohou hvězd.
John sedí na terase v křesle a dívá se na oblohu. Zbystří. Jedna hvězda svítí jasněji, než ty ostatní, vypadá, jako by měla na okraji sebe žárovky, které by jí dodávali jas, aby svítila nejjasněji na celém nebi … Lucía … Co asi dělá a jak se má. Co jsem jí neviděl je všechno špatně. Cítím to … Tolik jsem ji miloval a pořád ještě miluju, tohle snad nikdy nezmizí … Ta její sestra byla taky moc prima holka. Nakonec si jako daň za pomoc s Lucíou a za informaci, kde byla vybrala to, že chtěla od nás všech podpisy a společné foto. Byla milá … Ale Lucía ... Jen kazím práci ostatním a neumím se soustředit na nic jiného než na ni a na to poslední co mi řekla … Je jasné, že už je konec. Že za tím udělala tlustou čáru. Nemělo by sebemenší smysl jít za ní, říct jí třeba to, že za tři dny odjíždíme zase pryč … Do Portugalska a pak dál … I když už tu nejsem s ní, a nemůžu ji obejmout … políbit … cítit její krásnou vůni, tak se mi bude tohle město a země těžko opouštět … Nikdy na ni nezapomenu …Nikdy.
,, Mohla by to být hvězda našeho seznámení, co myslíš?
Vybavila si Lucía tu krásnou Johnovu větu, když se zadívala na hvězdu, odlišující se svitem od ostatních. Cítila v duši, jakoby byla s Johnem …To se asi dívá právě teď na tu stejnou hvězdu, jako já … Proč jsem jen udělala takovou pitomost. Miluji ho pořád stejně silně, jako dřív … Lhal mi, ano, ale vždyť měl pravdu, miluji jeho, ne slávu, nic by se na tom nezměnilo, kdybych se nezachovala tak zbaběle … Prostě raději utéct, než to zkusit. Čeho jsem se bála?
Proč jsem mu jen tak moc ublížila? Tak moc bych to všechno vrátila. Proč nejde vrtit čas o nějaký ten týden. Tak moc jsem mu musela ublížit, když jsem ho naposledy políbila a řekla, že to byla jen ta výhra, jako bych jen plnila slovo a nic přitom necítila … Přitom jsem cítilo ten nejsilnější cit, jaký jsem kdy zažila. Lásku … Tu pravdou nefalšovanou lásku … Všechno jsem zkazila … Všechno … Už to nejde vrátit. Je to fakt, který mě zničí …
,, Lucío, Lucío!" Běhá kolem její postele Zuzka s křikem.
,, Co je? Hoří snad?" Probírá se nerada Lucía s tím, že je tu nový protrápený den bez Johna.
,, Jo hoří. Mám žhavou novinku z internetu! Kelly Family odjíždějí! Už za dva dny!"
,, Cože? Kam?!" Posadí se na Lucía na posteli.
,, Portugalsko a pak dál … Lucío on ti odjede. John odjede!"
,, Ublížila jsem mu, stejně jako sobě a všem ostatním. Už to …"
,, Neříkej mi, že to nejde vrátit a nic s tím nejde dělat. No tak jeď za ním, řekni mu, jak moc ho pořád miluješ a že chceš být s ním!"
,, Vidíš to všechno tak hrozně snadné …" Usměje se smutně Lucía.
,, Je to snadné, jen ty a on v tom hledáte záhadu!"
Lucía nad tím musí celý den přemýšlet … Co ho naposledy vidět a říct mu … Co já mu chci vlastně vůbec říct ? Panebože … jsem vážně hodně pitomá … Vychází Lucía z obchodu s taškou, když do někoho nevědomky vrazí.
,, Omlouvám se. Vážně já …"
,, Lucío!". Usměje se na ni doširoka Jimmy.
,, Jimmy … na té demonstraci, že? A Johnův bratr …" Sklopí trochu rozpačitě oči.
,, Pojď kousek tě doprovodím." Nabídne se Jimmy.
,, Jimmy … prosím tě jak se má John … Já …"
,, Za nic to nestojí. Je myšlenkami pořád u tebe. Miluje tě Lucío, hrozně moc. Kouká mu to z očí."
,, Prý odjíždíte." Snaží se zamluvit své rozrušení pro tu informaci, co jí Jimmy právě dal.
,, Ano už dneska, trochu se to urychlilo."
,, Už dnes?" Udivila se Lucía.
,, Rád jsem tě zas viděl. Tak … asi sbohem, že? Už musím, letí nám to v deset dopoledne. Tak ať stihnu ještě zabalit." Usměje se a už utíká přes ulici. Mávnou na sebe.
Lucía si doma nevěřícně sedne na gauč. Je úplně mimo z toho co slyšela … John ji pořád miluje. Hrozně moc ji miluje a myslí na ni. On mě za tam to nezavrhl. Taky je pořád … Ne teď přece nebudeš zase brečet. Pomyslela si.
Když přišla Zuzka hned si Lucíi všimla.
,, Co se děje?"
,, Potkala jsem Jimmyho a prý …prostě mě prý John pořád miluje … prý moc a myslí na mě a …" Vzlykala nešťastně Lucía.
,, Vždyť letí už dneska! Já bych na to zapomněla úplně. Tak co tu tak sedíš, jak hromádka neštěstí! Dělej, běž za ním, nebo ti uletí a bude to!"
Lucía se podívala zaslzenýma očima na hodiny - 9:30
,, To nemůžu stihnout … Zuzko … mám?" Váhala ještě Lucía. V srdci byla rozhodnutá běžet za Johnem třeba až do Portugalska, jen nohy byly zmatené a nevěřili, zda -li to mozek myslí vážně.
,, Padej." Usmála se Zuzka.
Lucía rychle seběhla schody v domě, div si nezlomila nohu. Vyběhla rychle na ulici a v okamžiku naskočila do autobusu, který jel úplně zázrakem zrovna na letiště.
Dělej, dělej, dělej … Popoháněla autobus v duchu s myšlenkou, že Johna nestihne a on odletí.
Přišlo jí, že jel autobus snad schválně hrozně pomalu, ale už tam alespoň skoro byli.
,, Proč zastavujete?" Zeptala se nervózně řidiče, který už vypnul motor.
,, Zácpa na silnici, paninko, nevidíte snad?" Usmál se řidič.
,, Otevřete mi dveře." Řidič se naštěstí zbytečně nevyptával a dveře otevřel.
Lucía vyběhla na silnici a prokličkovala mezi troubícími auty směrem k chodníku, po kterém se znovu dala do běhu.
,, Pane, vaše zavazadla prosím." Žádal mladík na letišti.
,, Ano … jistě." Dal mu je John a dál se díval ven z prosklené letištní haly.
Chtěl ji ještě naposledy spatřit. Alespoň zahlédnout …
Jsem vážně naivní, copak se tu asi jen tak zjeví, jako nějaký přízrak? Zakroutil John hlavou sám nad sebou.
10:09 Lucía vbíhá celá rudá a zadýchaná do haly. Všude hodně lidí. Co teď? Johna nikde nevidí.
,, Paní, nevíte prosím vás, které letadlo je Kelly Family?" Ptá se jakési dámy, sedící na lavečce.
,, A to je kdo?" Zadívá se na ni popleteně.
,, Nevíte prosím, které letadlo je Kelly Family?" Stačí sotva s dechem.
,, Ano, to ale přece letělo teď v deset." Odpovídá muž klidně.
,, Cože?" Vběhne Lucía do dlouhé chodby a málem cestou porazí nějaké důchodkyně se zavazadly.
Chodbou je vidět na letadla, která přistávají a odlétají. U skla je spousta lidí, kteří se chtějí na letadla podívat. Lucía se prodere ke sklu a vidí odlétající letadlo s nápisem, který jasně určuje směr Portugalsko.
Lucía se vydýchává. Zmoženě si opře ruce o sklo a přitiskne si na ně čelo. Popadá po dlouhém běhu dech a lidé kolem se ní rozestupují, jakoby se báli, že se Lucía každou chvíli zhroutí a oni jí budou muset pomáhat.
A je to v háji. Odletěli … Už mu nikdy neřeknu jak …
,, Jak jsem byla hloupá, když jsem ho od sebe odstrčila. Já tě miluji Johne … Propásla jsem to." Pokračuje už ve svých myšlenkách nahlas.
,, Propásla jsi co?" Uslyší za sebou hlas a otočí se.
Panebože to je John! Poskočí jí srdce. Teď to hlavně nezkazit …!
,, Šanci omluvit se ti, za to co se stalo. Měl jsi úplnou pravdu. Miluji tě takového, jaký jsi, ne tvoji slávu a ani název vaší skupiny. A to co se stalo je mi jedno. Já jen chci abys mi odpustil, vyslechnul mě a věřil mi, když ti říkám, že tě miluji." Vydechla Lucía.
John chvíli mlčel a podíval se jí znovu do očí. Jakoby si ji musel po té době znovu celou prohlédnout.
,, A já miluji tebe Lucío, jak jen to jde." Začaly se mu lesknout oči, stejně jako jí.
To už se mu Lucía vrhla do náručí a John ji políbil. Teď už znovu doopravdy a tak, jako dřív. Nádherněji než dřív … Jeho objetí, ústa a srdce jsou teď to jediné, pro co chce Lucía žít. Omluví se a vysvětlí si všechno těmi dlouhými polibky.
,, Myslela jsem, že jste odletěli." Podívala se už s úsměvem do jeho krásně zářících očí.
,, Měli jsme, ale Paddy si zapomněl kufr, takže odklad. A teď ještě delší, protože musíme počkat na tebe, až si zabalíš." Políbí ji znovu jemně, jakoby se v ní chtěl rozplynout.
,, Pokazili jsme to oba, ale jsem hrozná, že mi tak dlouho trvalo než jsem si uvědomila, že za tebou jít musím, jinak umřu."
,, Už je to pryč. Teď jsme tu spolu a tak to už zůstane." Usmál se znovu tak sladce, že ho Lucía prostě políbit musela.
,, Teda vy nám tu ale děláte telenovelu." Utře si jedna starší paní z tváře pravou slzičku.
,, Já už chci být jenom s tebou Johne." Přitiskne se k němu.
,, Miluji tě Lucío, tolik jsi mi chyběla. Ale všechno zlé je k něčemu dobré."
Oba se na sebe usmějí a v kruhu lidí, který tu teď vytvořili jak cestující, tak personál, se znovu láskyplně políbí.
Jééžííšku..............to je krásný!! Málem jsem uronila slzu jako ta paní:-)))) Tenhle příběh má něco do sebe!!! Je prostě bezvadnej!!!!