8. června 2008 v 19:16 | Libi
|
5. Díl
Lucía dostala nějaké spreje v červené a černé barvě, železnou tyč a velmi posilněná alkoholem šla s podpíráním jednoho z kluků na náměstí k té nové kašně.
,, Tak jdeme do ní, lidi!" Zavelel ten kluk se zeleným pankáčem a všichni se určitým způsobem na sochu vrhli.
Jedni na ni sprejovali, druzí na ni plivali a kopali do ní …
Lucía se podívala na železnou tyč, co měla v ruce a znovu se jí zmocnil ten vztek ze včerejšího večera. Stiskla rty a plna vzteku a rozrušení do sochy udeřila. Jakýsi kus z ní uletěl a pár kluků obdivně zahvízdalo. Lucía jako v transu do sochy mlátila hlava nehlava. Nakonec tyč pustila a sesunula se na chodník. Rozplakala se nešťastně.
,, Co s ní je?" Zeptal se kluk, co ji předtím podpíral.
,, To je jedno. Dělejte." Řekl někdo.
,, Do … policajti!" Zakřičela holka s tetováním na krku a snažila se uprchnout z místa činu, ale strážníci svižně vyskákali z auta a utíkající rychle přitiskli na zem s rukama na zádech, jim dali želízka. Takhle pochytali celou bandu včetně Lucíi, která se snad jako jediná nebránila.
John, aniž by něco naspal, napsal sourozencům jen krátký vzkaz, a vydal se zpět k domu, kde Lucía bydlela. Byl hrozně nešťastný, ale nic nehodlal vzdávat. Pořád viděl nějakou šanci … Alespoň v ni doufal.
Přišla mu otevřít Zuzka, která při otevření dveří málem omdlela. Pozvala Johna dál a jako ve snách poslouchala ho poslouchala, jak jí vysvětloval, co všechno se stalo za jediným účelem, zjistit od ní, kde teď Lucía je.
,, Takže ty jsi ten Ben …?" Pochopila už konečně Zuzka. John jen pokýval hlavou na souhlas. I slepý by viděl, jak moc se trápí.
,, Ségra dostane rozum neboj se, já tomu věřím. Měl jsi vidět jak včera řádila. Roztrhala mi tvoje plakáty a pořád jen … brečela. To by přece nedělala, kdyby tě neměla ani trochu ráda, ne ? A kdyby byla jen naštvaná, tak ji to za chvíli přejde, ale ona tě určitě moc miluje, jen se tak trochu …. Zasekla." Nenašla Zuzka vhodnější výraz pro Lucíin stav.
,, A kde teď je?" Zeptal se znovu John.
Hned na to, se místností rozezněl telefon.
,, Moment, jo?" Vstala Zuzka.
,, Dobrý den. Ano, u telefonu. Co ... co že udělala ? A … kolik ? Panebože … A … Ano. Děkuji. Nashledanou." Položila Zuzka šokovaně telefon.
,, Stalo se něco?" Zeptal se John neklidně, nad tím telefonátem.
,, Dobře Johne." Usmála se Zuzka. ,, Pomůžu ti s Lucíou a povím ti kde je, ale něco za něco, ok?"
,, Co, za co?" Nechápal John, ale věděl, že přistoupí na všechno, jen aby měl možnost svoji chybu napravit,
,, To až potom … Teď musíš za Lucíou, ale ona je …"
,, Kde je?"
,, Ve vězení." Řekla Zuzka sama zpátečně šokovaná.
,, Dám ti adresu." Napadlo ji spásně a už to Johnovi psala na papír.
,, Díky." Vstal už John.
Lucía se probudila na tvrdé lavečce. Otevřela oči a uviděla kolem sebe ty samé lidi co viděla včera večer u ohně, ano a ty samé lidi se kterými dnes ráno ničila tu kašnu … Ano, tu zatracenou kašnu … A proto ty mříže tady … Proboha. Chytila se za hlavu.
Proč si to ještě ke všemu musím pamatovat? Pokusila se vstát, ale svět se s ní zatočil a v hlavě jí bubnovali všechny bubny indiánských kmenů.
,, Opatrně kočičko." Chytil ji jakýsi kluk z té podivné party. Lucía se jeho rukám vzdálila a odtáhla se zpátky na lavečku.
,, Slečinka je citlivka … Že to večer vůbec nevypadalo, když si do sebe kopla pomalu celou láhev toho chlastu …" Zasmál se posměvačně.
Tak proto mě tak příšerně bolí hlava … Já jsem přece tak blbá. Zavřela oči a představila si Johna. Teď neměla huť ani plakat ani být rozčilená. Chtěla za ním, sama proti své vůli a svým příkazům v hlavě se teď chtěla přitulit k tolik milovanému Johnovi … Neudělala by to však, ani kdyby tady stál přímo před ní.
A proč ? Protože jsem prostě úplně blbá … Nadávala si Lucía v duchu a modlila se, aby už byla co nejdřív pryč.
,, Dozorce říkal prý tři dny … Za výtržnosti. Jo a za vandalismus budeme platit, ještě speciální pokutu." Přisedla si k ní doposud cizí holka, jakoby četla její myšlenky.
,, Jo, tak to bych chtěl vidět, jak ze mě ty prachy dostanou, když vůbec žádný nemám." Začal se kluk se zeleným pankáčem na hlavě bláznivě smát a Lucía si jen přála, aby brzo zmlknul, jinak by jí opravdu buď praskla hlava, nebo v horším případě nervy.
Tři dny … tak dlouho to tu nevydržím … A co Zuzka … Ne určitě ji informovali o tom , jaká jsem kráva … Asi na pět vteřin Lucía zauvažovala nad všemi těmi báchorkami o útěku z vězení, až se svým myšlenkám musel sama zasmát. V duchu ovšem, v téhle podivné společnosti už raději nechtěla s nikým nic mít … Na tváři ji začaly hřát nepatrně dopadající sluneční paprsky z okna. Zeď o kterou se však opírala byla chladná a nepřátelská, stejně jako všechno tady … Už aby to bylo za mnou …
,, Tolik? Ale já to tu nechci koupit, pouze jdu složit kauci …" Zíral John nevěřícně na důstojníka v uniformě, když mu sdělil cenu částky.
,, To víte, pane. Kauce není zadarmo, jednou se slečna dopustila trestného činu … Však vás nikdo nenutí. A taky se do toho počítá samotná pokuta za vandalismus. Kašna se bude muset opravit i se sochou uvnitř …" Mluvil policista monotónně.
,, Ne, ne v pořádku. Já to zaplatím." Podal mu John peníze a on jen pokynul hlavou.
,, Jdete domů." Oznámila policistka razantně Lucíi.
,, Ale, vždyť - "
,, Jde domů. Tak se zvedněte a hněte sebou." Postrčila ji mladá policistka.
Lucía ani neměla potřebu se loučit, jen se ohlédla. Uviděla u některých flegmatické pohledy, které jí oznamovaly, že jim je úplně ukradená, u jiných zase pohledy naštvané, s tím, co si to ona dovoluje odejít, když oni peníze nemají a musí tu další dva a půl dne trčet.
Konečně vyšla z prostorné cely. Jakoby se jí ulevilo, když už není zajatec té místnosti, plné provinilých lidí a studených mříží s tou nepřátelskou chladnou zdí. Hlavou ji vrtalo, kdo za ni kauci složil. Věděla, že zrovna malá určitě nebyla … Cítila se provinila také, spíš i hodně trapně před tím, kdo ji odsud vysekal.
Prošli dlouhou chodbou. Po stranách byly dočasné vazby, žádné velké cely. Spíše jen pro výtržníky, jakým byla teď i ona. Ale to skončilo, ujasnila si. Bylo to prostě jen ze vzteku a … trucu … ?
Vyšla ven z té velké budovy a spadl jí kámen ze srdce, že už není její součástí. Před vchodem uviděla sedět na schodech, od pohledu unaveného, Johna. Na chvíli jí ho bylo líto, možná na delší chvíli a chtěla mu padnout kolem krku … ne z vděčnosti, z té taky, ale …
Ne, jen ať si vychutná, jaké to je. Mě nebylo včera a vlastně ani dnes o nic líp. On během toho mezi námi věděl na čem je, to jen já měla nachystané pikantní překvapení …
John se otočil a uviděl Lucíu stát stále u dveří. Ta se pod jeho přátelským pohledem pohnula směrem ke schodům kde byl.
John měl stejnou chuť jako ona, konečně ji obejmout a říct jí, jak moc ho všechno mrzí a ať mu to odpustí, že přece miluje jeho jako jeho samotného, ne takového, jaký je navenek pro ostatní. Bál se na ni usmát, jako dříve, protože nechtěl, aby to brala jako nevhodný pokyn k tomu, že už se netrápí a že dělá, jako by se nic nestalo, moc dobře věděl že stalo,ale pořád doufal v naději …
Stáli teď u sebe. John se na ni trpělivě díval a Lucía, byť stojíce naproti němu, měla pohled někde na druhé straně vpravo.
,, Nikdo se tě o to neprosil …" Řekla a měla sto chutí si za to nafackovat.
,, Já vím, ale chtěl jsem ti pomoct a říct …"
,, Myslím, že jsme si toho řekli hodně …"
,, Ale ne to, co se teď …"
,, Co se teď Johne, co? Jen jsi mi lhal a …"
,, Omlouvám se."
Lucía mlčela, bylo jí do breku, chtěla už toho nechat, všechno vrátit …
,, Myslel jsem si, že mě miluješ. Že mě miluješ takového, jaký jsem. Nevěděl jsem, že pro tebe na tom hraje tak velkou roli, jestli jsem slavný, či ne. Ale když je to pro tebe taky důležité … Já obyčejný zůstávám a ty to víš. Víš, že i moje rodina není taková, jak jsi o ní říkala. Jestli ti někdo někdy ublížil, tak je to špatně a já to vím, ale nemůžeš to svalovat dál a dál na nás. Poznala jsi, že jsem zůstali obyčejní, nejsem žádné super hvězdy a ty to teď víš taky. Cítíš to, ale nemáš odvahu to přiznat. Nemáš ani odvahu přiznat, že mě pořád miluješ tak, jako já miluju tebe, že tohle všechno vůbec nechceš … Omlouvám se znovu za to, že jsem ti hned na začátku neřekl celou pravdu, ale pravda je teď v mém srdci a ty ji znáš. Znáš pravdu Lucío."
Tak … teď mi vidí až do žaludku … Všechno co teď řekl je pravda tak proč nemám odvahu to říct nahlas … Kdo z nás dvou teď dělá chybu …
Lucía se mu podívala konečně do očí. Měl je smutné, ale přitom krásné pořád. Cítila, jak se jakousi silou jejich hlavy opět přitahují k sobě a jak zavírají oba oči. Chtěla to stejně jako on.
Políbili se. Byl to snad polibek usmíření? Ten co znamená nový krok tam, kam oba chtěli?
Lucía si ho vychutnávala, jakoby už tušila, co udělá, jakoby tušila, že to celé pokazí a že si to bude hodně, ale opravdu hodně vyčítat.
Lucía se znovu odvrátila a smutně se na Johna podívala, ten vypadal šťastněji, jakoby se mu naděje, v kterou doufal vyplnila.
,, Vsadili jsme se, pamatuješ ? Když mě přesvědčíš, že Kelly Family nejsou namyšlená skupina, jako ostatní hvězdy a nechovají se nijak zle … Já už teď vím, jací jste, takže tohle byla tvá výhra." Okomentovala Lucía polibek.
,, Děkuju, že jsi mě odsud … dostal. Ale teď už ti nic nedlužím …"
,, Měj se Johne ." Otočila se Lucía s posledním pohledem na Johna a pomalu odcházela pryč.
Zavřela v chůzi oči a pod víčky se jí vykutálely doposud tolik potlačované slzy. Johnova naděje se rozplynula jako vítr a on jen sledoval její odchod. Už nemohl bojovat. Lucía s naprostým odporem k tomu, co právě udělala nastoupila do právě přijíždějícího autobusu a už bez pohledu na Johna, který tam stále stál, dala tiše průchod svým emocím.
Jupíííí jsem první!! Libi, co mu to děláš?? Chudák...............to jsem teda netušila, že Lucía bude taková bezcitná mrcha...dobře dobře..není bezcitná............ale tohle není zrovna fér.................