close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sacré-Coeur 4.

7. května 2008 v 22:01 | Janča |  Příběhy
5. díl
Celou cestu nahoru na věž zahrnoval Patrick Natálii nejrůznějšími informace o bazilice, o její stavbě, jejím vysvěcení a problémech s jejím vzhledem…
Nahoře se pak Natálii naskytl neuvěřitelný pohled na Paříž.
"Páni, teda to je nádhera."
"Bazilika je postavená na nejvyšším bodě Paříže, takže z jejích věží je výhled skoro ze stejné výšky jako z Eiffelovky "
Natálie popošla k zděnému zábradlí a lokty se o něj opřela, Patrik učinil totéž a společně se dívali na město.
"Akorát mě trošičku mrzí, že dnes není zrovna nejlepší viditelnost."
"Jo to je škoda. A měla bys to vidět v noci…. Jak dlouho už jsi v Paříži?"
"… Šest a půl hodiny."
Patrick se rozesmál. "To myslíš vážně? Co tě přimělo hned po příletu jít sem."
"Než jsem odletěla, dva dny jsem studovala mapu a všemožné knihy a brožurky o Paříži. Bydlím v Hotelu kousek odtud. Přijela jsem na 14 dní a nechci promeškat ani hodinu… Je to velké město a já si z něj chci odnést co nejvíce… Navíc mám kostely ráda… Každý má v sobě zvláštní a čistě specifickou atmosféru… Já nejsem sice úplně věřící… vlastně mám svou vlastní víru."
Rozhostilo se ticho přerušované šumem, který vytvářeli turisté, kteří na sebe pokřikovali a pobíhali po věži jak splašení a přitom šermovali s fotoaparáty.
Po několika minutách Patrick konečně promluvil. "Před necelím měsícem jsem odešel z kláštera… Byl jsem tam jako řadový mnich a studoval filozofii a teologii … Pak jsem odjel do Španělska navštívit bratra…Tady v Paříži jsem dnes třetí den. Má se tu uskutečnit demonstrace, protože Francouzská vláda se rozhodla vyslat další vojáky do zemí třetího světa, a já bych se chtěl té demonstrace zúčastnit. Je to až za pět dnů, tak mě napadlo, že pokud bys měla zájem, tak bych ti mohl dělat průvodce."
"Já…Budu moc ráda"
"Dnes už toho moc nestihneme. Tak co tahle se projít po Montmartru"
"Přesně to jsem měla v plánu. Chtěla jsem ještě vidět Moulin roug."
"No víš, ono na něm vlastně není nic k vidění. Z venku je to veliký mlýn obalený růžovým svítícím neonem"
"Fajn, můžeme jít"
Byla hodně unavená, ale přesto nemohla usnout. Pořád dokolečka si přehrávala celý uplynulý den. Nemohla uvěřit, že má takové štěstí a hned první den tu potká, tak milého člověka.
Když ráno v devět hodin vykoukla z okna hotelového pokoje, pocítila mírné zklamání. Venku lilo jako z konve. Osprchovala se a oblékla si tmavé džíny a zelené tričko na ramínka, a vyrazila do jídelny na snídani. Po snídani se vydala ke stanici metra Pigalle, kde měli s Patrikem sraz. Jak se blížila ke stanici, začala pociťovat lehkou nervozitu.
"Ahoj… Na procházku to dneska zrovna moc nevypadá. Ráno jsem koukal na předpověď a dnes by mělo celý den pršet, ale neboj, přizpůsobíme se a půjdeme do Louvru. Tam nám bude nějaký déšť ukradený.
Louvre, byl obrovský a ukrýval v sobě neuvěřitelné množství uměleckých výtvorů. Kdyby člověk opravdu chtěl prostudovat všechny díla, musel by v Louvru strávit 3 měsíce.
Celý den probíhal naprosto skvěle, Patrick byl výborný vyprávěč a v umění se vyznal.
Když pozdě odpoledne opustili budovu, zašli si do nedaleké útulné restaurace na pozdní oběd a brzkou večeři.
"Nejvíc mě překvapila Mona Lisa."
"Proč"
"Je strašně malá. Čekala jsem obraz přes půl stěny a ona je sotva větší jak průměrná televize."
Patrick se začal smát "Máš zajímavá přirovnání."…"mm … Miluju mořské plody. Vážně nechceš ani kousek ochutnat."
"A… ne díky. Jsem odchovaná na trošku jiné kuchyni… Řekni mi, co tě vedlo k tomu, že jsi vstoupil do kláštera a neříkej, že to byla jen láska k Bohu."
"Já myslím, že i to je dostatečný důvod vstoupit do kláštera. Ale máš pravdu, těch důvodů bylo víc… Potřeboval jsem si spoustu věcí urovnat v hlavě a hlavně najít sám sebe. Posledních pár let jsem se začínal ztrácet… Mě by teď, ale spíš zajímalo jak je to s tou tvojí vírou?"
"… Nevím kde začít je to dost složitý…"
"Úplně od začátku, času máme spoustu."
"Moje babička z otcovy strany byla silně věřící žena. A i když ani jeden z mích rodičů už v Boha nevěří, nakonec se babičce podařilo je přemluvit a dali mě pokřtít. Otec mě a mamku opustil, když mi byli 4 roky a od té doby jsem ho viděla jen jednou na babičky pohřbu. Babička si mě hodně často brávala k sobě na víkendy a vyprávěla mi různé biblické příběhy. Taky jsem s ní chodila pravidelně do kostela, už tenkrát se mi líbily. Babička zemřela, když mi bylo 12 let. Ze začátku jsem se snažila věřit v to, co věřila ona a pravidelně navštěvovat kostel, ale bylo to stále těžší a těžší. Mamka nikdy v Boha nevěřila, nechala mě ať se sama rozhonu. Začala jsem dospívat a utvářet si na svět vlastní názory. V té době jsem opravdu hodně přemýšlela o smrti a o důvodu naší existence. Přečetla jsem spousty knih a dokonce jsem párkrát navázala kontakt s mrtvými … Postupně jsem si začala utvářet odpovědi na své otázky a díky tomu jsem dosáhla jistého vnitřního klidu. Nikdy jsem nepochopila, proč nás Bůh nutí, abychom se k němu pravidelně modlili, a přitom nechá některé z nás tak trpět… Nevím, jestli je to Bůh, ale já mu raději říkám tzv. Vyšší moc… Věřím v reinkarnaci, a že důvod proč žijeme tyto životy, jsou zkušenosti. Jak jsi určitě zjistil i ty, když se dostaneme na dno nebo, když nám někdo ublíží nebo, když stojíme před těžkým rozhodnutím, a nakonec se s té či oné situace dostane, tak nás to vždy určitým způsobem posílí. A přesně o to tady jde. Nevěřím v rozdělení posmrtného světa na Nebe a Peklo, ale myslím, že smrt se pro někoho peklem může stát. Věřím, že když umřeme, promítne se nám retrospektivně celý náš život. Ale není to, jako když koukáme na nějaký film. Máme u toho i pocity… Cítíme pocity všech lidi, kterým jsme nějakým způsobem ublížili. Cítíme přesně tu samou bolest, jakou prožil on, ale zase naopak cítíme i pocity těch lidí, kterým věnujeme lásku anebo kterým uděláme radost…"
Chvíle ticha.
"Přiznám se, že něco takového jsem nečekal."
"Víš, podle mě není ani tak důležité v co člověk přesně věří, jako to, že vůbec něčemu věří, že má svou víru."
"V tom s tebou souhlasím …"
Celý zbytek večera strávili v restauraci a filozofovali o víře a náboženství. Když pak dorazili k hotelu Paris, kde Natálie bydlela, byla už skoro tma.
"Tak co podnikneme zítra?" řekla Natálie zvesela a zastavila se kousek od vchodu do hotelu.
"Uvidíme podle počasí, ale rád bych tě vzal do katedrály Note-Dame a odtamtud by jsme se pak mohli procházet ulicemi Paříže."
"mmm… To zní lákavě… V kolik a kde se sejdeme?" Podívala se mu do očí a ztuhla. Z ničeho nic jí udělal žaludek kotrmelec. Ne to ne, jen to ne.
Patrick to zřejmě postřehl, protože nic neříkal a pohled jí opětoval. Sakra…. Měla bych něco říct… Ale co… No tak holka, mysli. Zrovna ve chvíli kdy se chystala plácnout nějakou pitomost jen, aby přerušila to ticho, které jí bůh ví, proč nahánělo husí kůži, ucítila na rtech malý jemný polibek. V tu chvíli se jí podlomily kolena a cítila mravenčení v podbřišku. Celá ohromená se na něj pozorně podívala a všimla si, že se červená. Než si, ale stačila v hlavě zformulovat otázku, promluvil Patrick.
"Sejdeme se zítra ráno v deset hodin na stejném místě jako dnes… Přeju ti krásnou noc a těším se na zítřek. Zatím ahoj" Nečekal na odpověď, otočil se a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anAngel anAngel | E-mail | 8. května 2008 v 13:51 | Reagovat

jeeeeeeeeeeeeeeeeee to je tak hezké...honem pokráčko,, parádne se to začíná rozběhovat,,,

2 Janča Janča | E-mail | 8. května 2008 v 16:16 | Reagovat

Další díl mám rozpracovaný... Ale bude to teď chvilku trvat. Mám totiž zkouškové období a navíc v práci se to na mě nějak valí, tak teď nemám moc času.

3 Anelys Anelys | Web | 2. června 2008 v 12:06 | Reagovat

Joo tak tohle je taky zajímací..ráda si počkám na pokráčko..:-)

4 Janina Janina | Web | 15. června 2008 v 18:20 | Reagovat

Souhlasim, že je to zajímavé:-)

mno šup semka s pokráčkem:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama