21. dubna 2008 v 11:23 | Milagros
|
IX. Díl
Den mi příjemně utíká, a to nejen díky knížkám a walkmanu, ale i kvůli Larsovi, ze kterého se vyklube docela prima kluk a navíc velmi vtipný společník.K večeru už jsem ale tak strašně vycukaná, že střídavě jenom koukám na hodinky a netrpělivě sleduji z okna vchod nemocnice.
Po hodině mého nervózního přejížděni na vozíku po pokoji se mi Lars omluví s tím, že Paddymu zkusí zavolat, protože už mě má dost. Já svým způsobem taky. Moje netrpělivost je už neúnosná. Mám pocit, že ještě chvilku mě tady nechají čekat a exploduji jak Popocatépetl!!! Pak vejde do pokoje Lars a nechápavě vrtí hlavou: "Za tu dobu, co u Kellyů dělám, se mi ještě nestalo, aby mi nebrali mobil, ale teď jsem třikrát volat Paddymu a ani jednou mi to nevzal."
"Co tím myslíš? Chceš mi říct, že není na telefonu? Přece říkal, že se zastaví a… a….že bude na telefonu !" Vyjevím se.
"Třeba je na cestě sem a nevzal si s sebou mobil. Já to říkám pořád, že si jednou někde zapomene hlavu, určitě se nic neděje.. ." zasměje se Lars. Ale když ho podrobím zkoumavějšímu pohledu, jeho úsměv vyjde trochu nakřivo a když navíc uhne i očima a je mi jasné, že se mě snaží jenom uklidnit.
"Nemáš číslo na někoho dalšího z Kellyů? Co já vím, sestru, bratra, kohokoliv? Je jich devět, na někoho přece musíš mít kontakt! Tak do háje dělej něco!" začínám být hysterická.
"Elizabeth, uklidni se, něčeho se napij a já jdu zjistit, co se děje! Hlavně přestaň hysterčit, to nikomu nepomůže. Ani tobě, ani Paddymu. Tady máš čas, tak ho vypij a já jdu obtelefonovat, kdo co ví. Jasné?" loupne po mně okem a odejde.
"Jsem si protivná, ale co když se mu něco stalo?" položím hrnek s čajem a začnu si nepřítomně a nervózně okusovat nehet na palci. Vzpamatuji se až po tom, co mi začne téct krev.
"Do háje! Tohohle zlozvyku se musím jednou provždy zbavit." Nadávám si, když se snažím rukou v sádře obvázat si palec, ze kterého crčí krev po hektolitrech. To je zase den…..Kde ten Lars je? Co tam tak dlouho dělá? To obvolává půl republiky nebo co?
Nalezu do vozíku a snažím se vymanévrovat z pokoje, kde mi to už začíná být pěkně těsné. Než se mi podaří otevřít dveře, pěkně se u toho zapotím. Doprčic, zanadávám, když vyjedu i s vozíkem ven a na chodbě překvapivě nikdo není. Říkal přece, že bude na chodbě…nebo ne? Mě už z toho asi vážně hrabe. Vyrazím na sesternu, kde požádám nějakou starou, příšerně obézní sestru o informaci, kampak se mi ztratil můj vypůjčený bodyguard.
"Nejsem informační kancelář…….a vůbec se mi nelíbí, že za vámi chodí 2 chlapci……to se nestydíte?" odsekne a káravě se na mě podívá.
"Ne, nestydím, nemám za co," blýsknu očima jako kočka. Co se o mě všichni tak starají kruci!
Otočím se na zadních kolečkách a vymanévruje ven ze sesterny.
Kde je ten Lars? Drandím si to na konec chodby a dívám se pozorně kolem sebe, jestli nezahlédnu buď Larse, nebo někoho z Kellyovic rodinky. Dvakrát přejedu celou chodbu a bez úspěchu se vracím do pokoje. Nikde nikdo. Přesunu se k oknu na židli a snažím se vykouknout z okna. Povede se, takže mám aspoň nějaký výhled. Samozřejmě, že s holýma nohama i rukama mě po několika minutách rozklepe pořádná kosa, takže po jedné noze přeskáču pokoj a navléknu na sebe tlustý pletený svetr a vlněné ponožky a pokračuju ve své velice záživné činnosti - koukání z okna. Když se v začínajícím soumraku mihne klukovská postava s delšími tmavšími vlasy v tmavé džínové bundě, spadne mi kámen ze srdce, protože poznám Paddyho.
Nacpu se zpátky do kolečkového křesla a snažím se vyrejdovat ven. Musím podotknout, že celkem marně. Když se dostanu na chodbu, zahlédnu Paddyho, jak se baví s Larsem a výrazně gestikuluje. Bohužel neslyším, o čem se baví, ale podle výrazu Paddyho tváře pochopím, že se něco děje. Rychle se rozjedu k nim. Když si mě Paddy všimne, rozběhne se ke mně a políbí mě na přivítanou.
"Ahoj lásko," pozdravím ho. "Co se děje, jak to dopadlo?"
"Půjdeme radši do pokoje, nechci to tu rozebírat, koukni, všechny sestry mají uši jak satelity, aby jim něco neuteklo," kývne hlavou k sesterně, kde se k prosklené stěně tlačí 3 sestřičky včetně doktorky, která mě přijímala a já se musím hrozně držet, abych s nerozesmála nahlas.
Když projíždíme kolem, se samozřejmě nezdržím a musím trošku provokovat….
"Dobrý večer, paní doktorko…..Nemáme mluvit hlasitěji, abyste nemusela tak namáhat svoje ouška?" usměji se na ní. Doktorka zrudne a zapadne na lékařák.
"Elis, ty jsi ale číslo," směje se tak vehementně, div mě z vozíku nevyklepe.
"Tak co se děje," podívám se na něj, když za sebou pečlivě zavře dveře.
"No, Sophie se se mnou chtěla sejít pro to, protože jí Angelo volal a řekl jí o nás."
"Jo, to mi došlo, když si odtud ráno vymáznul jak cukrář."
"A řekla mi, že když jí nechám, zavolá novinářům a něco jim vykecá. Něco, co nechci, aby se dostalo na veřejnost."
"Takže nás vydírá?"
"Ne, mě vydírá, mě a moje sourozence a tátu."
"Takže ty si myslíš, že mě se to netýká? Paddy, jestli ti to nedochází, já tě miluju a myslím si, že do toho mám taky co mluvit."
"Ne, do tohohle ne. To je jenom moje věc a pak maximálně ještě mojí rodiny. Ale tobě do toho nic není." Tvrdě se na mě podíval a v jeho očích jsem poprvé zahlédla strach z budoucna.
"Takže co navrhuješ? Já bych byla pro rozchod."
"To ne!" zareagoval bleskově Paddy.
"A máš snad jiný nápad? Paddy, když mi nechceš ani říct o co jde, jaký má smysl být spolu dál? Prostě to ber jako další románek, nic víc…..o nic nešlo…….." povídám a zatím mi v hlavě zní citát, který jsem kdysi někde vyčetla……"Zeptal ses mě, co se děje, já odpověděla, že nic. Otočila jsem se a řekla: Všechno."
"Nevím, ale něco vymyslím, jenom tohle ti prostě říct nemůžu. Jestli mě miluješ, jak jsi mi sama před chvílí řekla, tak bys mě přece neopustila, nebo jo?" upře na mě své modré oči.
"Paddy? Mysli aspoň na chvíli hlavou. Ona tě vydírá! Jestli neuděláš to, co chce, bude z toho průšvih - podle tvých vlastních slov. Ale co může být tak strašné, že si myslíš, že by vás to zničilo?"
"Jde o jednu strašně starou záležitost, byl jsem mladej a blbej. Nemysli si, že jenom ty máš škraloup na štítě. Jenže já mám ten škraloup o trochu větší a kdyby to prasklo, a jako že ona to udělá, tak máme po fanynkách - a tím pádem po kariéře. Říkám, byl jsem mladej….."
"Tak vyžvejkneš se konečně?" Pomalu mi dochází trpělivost.
" Před pěti lety jsem chodil s jednou holkou. Jmenovala se Annie, pocházela z Německa. Naštěstí se to tenkrát neprofláklo před bulvárem, nebyli jsme tak slavní. Bohužel to nebylo bez následků. holka čekala dítě. Jenže se to dozvěděl můj otec a přinutil mě, abych ji přesvědčil, aby šla na potrat. Říkal mi, že jsem ještě moc mladý na to, abych byl otcem. Tohle bylo strašný období mého života. Řekl bych, že asi nejhorší. Já poslechl otce a Annie poslechla mě. A šla na interrupci. Byl to kluk……" zlomí se mu hlas a v očích se mu zalesknou slzy.
Dobelhám se k němu a pevně ho obejmu. Položí si hlavu na moje rameno, což jde sice dost těžko, protože je a něco vyšší než já, ale kde je dobrá vůle, povede se všechno. Hladím ho po jeho hebkých vlasech, zatímco on bezútěšně vzlyká.
"Co se sní stalo?" odvážím po chvíli se zeptat.
"Spáchala sebevraždu…poté co ji její otec vyhodil z domu, protože její rodina byla silně věřící a potom, co ji můj otec vyhodil z našeho domu.Chtěla moje číslo, ale táta jí ho nedal. Neměla kam jít a já byl tenkrát na turné po Španělsku, takže jsem tohle vůbec nevěděl. Když jsem se vrátil, byla už po smrti a já upadnul do strašný deprese, ze který mě vytáhla až Sophie. Nechtěl jsem s ní chodit, ale prostě mě uhnala a já jsem se do ní zamiloval. Jak můžu žít s tím, že někde mohl běhat můj pětiletý syn, ale já ho nechal zabít?"
"Bylo to těžký období. Já jenom nechápu tvého tátu. To nechtěl, abys byl šťastný?"
"Ale to snad jo, jenom si asi plete pojmy - štěstí, láska a úspěch……..nevím, kterou z těchto věcí potřebuju k životu víc.
Ale teď se na tohle podívej. Myslíš, že by mě ještě někdo bral vážně? Nebral…stačí, že s tím musím žít já. Tohle, když se dostane na veřejnost, tak se budu moct jít zahrabat. Neznáš bulvár, roznesou nás na kopytech. Sophie mě roznese na kopytech," smutně se koukne.
"Co jí dát nějaký peníze za mlčení?"
"Zkoušel jsem to, ale to, co ona chce, to jí nedám."
"Co chce?"
"Buď s ní zůstanu, nebo chce celý můj dům v Irsku. Ale tam vznikly moje nejkrásnější písně, a mám tam domov, takže to jí prostě nedám!"
"Určitě vymyslíme něco jiného," snažím se ho uklidnit.
"Nevím, co s tím," vzdychne.
"Nějaké řešení být musí, co na to říká rodina?"
"Angelo se mě nepokrytě chechtá - asi mu nedochází, že by šel ke dnu taky. Bráchové se ji snaží přesvědčit, že tohle se prostě stává a ať to nebere tak tragicky. Ať prostě přestane blbnout, sbalí se a odejde. Maite s ní na jednu stranu soucítí, ale na druhou stranu říká, že tímhle vydírání shazuje jenom sama sebe. Barby, ta prostě jenom oznámila, že tohle si musím vyřešit sám a že ona se do toho plést nebude a Kathy s Pat …. Nevědí, jak se k tomu postavit."
"Řeknu ti, že nevím, co si o ní mám myslet…"
"Sophie je potvora, která jde tvrdě za svým……" odpoví mi na řečnickou otázku.
"To už jsi říkal, ale z toho, jak jsi mi to tady vyprávěl, mi přijde, že Angelo se Sophií nějak sympatizuje. Nemyslíš, že by to šlo zaonačit nějak přes něj? Víš, že prostě on by ji přemluvil?"
"Jenže jestli sis ještě nevšimla, tak on se mnou nemluví."
"Jo, to jsem si všimla, ale se mnou mluví. Takže bych to mohla zařídit. Nech to na mě."
"Ale opatrně, jo?"
"Jasně, neboj…..ale teď už jsem ospalá………zazpíváš mi něco?" zeptám se.
"Určitě…." usměje se Paddy, uloží mě do postele, přikryje mě až po bradu, políbí a tichounce mi zpívá, dokud neusnu.
Konečně! pokráčko mi chybělo