4. dubna 2008 v 16:01 | Milagros
|
VIII. DÍL
Samozřejmě slovo nedodrží a večer nepřijde. Ale i přesto mu to nemám za zlé. Neměla bych mu za zlé nic. Jsem zamilovaná jako ještě nikdy. Jen čekám, kdy se otevřou dveře a vejde dovnitř. Chci si s ním povídat. Chci se s ním líbat, chci mu být nablízku tak, jako ještě nikomu.
Z mých růžovoučkých úvah mě vyruší vizita. Čekám na ortel, kdy už mě pustí, ale zatím to tak nevypadá. Dozvím se, že dnes mě zvednou z postele, odvezou do koupelny, abych se mohla trochu zcivilizovat a udělat ze sebe člověka, a pokud to dobře půjde, pustí mě začátkem příštího týdne. Samozřejmě protestuju, že to dřív budu mít proleženiny po celém těle ale bohužel to neprojde. Primář se jen zasměje, zeptá se, jestli mě jinak nic nebolí a protože se jinak cítím fajn, nechá mi vysadit i poslední prášky a i s průvodem odkráčí.
To je fajn. Vyhlídka ne minimálně ještě pět dní v tomhle blbým pokoji……mě dřív klepne pepka! Najednou do pokoje vlítne sestra - žákyně a nese igelitovou tašku, s nějakými věcmi. Moc se mi omlouvá, že ho měly na sesterně už docela dlouho a nějak se jim to tam nastřádalo, ale nějak si nevzpomněli. Zvědavě ho otevřu a nevěřím svým očím. Najdu v něm asi 10 dopisů - samozřejmě nepodepsaných a vytvořený z vystřižených písmen z novin a časopisů. Nějakej hňup mi vyhrožuje smrtí a slibuje mě, že si mě najde a dorazí. V tu chvíli jsem doma. Takže ty kozy si v čele s Idou nedají pokoj. Abych měla pravdu, mám strach. Velký strach. Netuším, co mají v plánu, co chtějí udělat, ale jediné, co teď vím s určitostí je, že se ještě nedomákly, kdo za mnou chodí….protože to by byl asi jiný mazec.
Dál tam najdu velkou objemnou obálku. Nemám moc chuť to otevírat, protože to není nadepsané, ale říkám si, co může být horšího: "Když tak to doma rituálně spálím," usměju se pro sebe. Otevřu ji a pokusí se o mně infarkt. Na obálce stojí Paddy a drží kolem pasu nějakou na pohled tmavovlásku. Nad tím vším velký nadpis: Paddy Kelly a Sophia Lucarelli - Svatba roku? I když už jsem od Paddyho vědě, laže je zasnoubený a Sophia s tím napevno počítá, vyrazilo mi to dech. Vevnitř byl i rozhovor s tou pipkou, co si Paddyho přivlastňuje a říká, že by radši zabila buď sebe, nebo jeho, než aby se ho vzdala. Ale samozřejmě to řekla tak, aby to vyznělo tak, jako že je to naprostý nesmysl, že to se nikdy nestane. Ona ho přece miluje a on ji taky, takže není co řešit. Ale i přesto si myslím, že by byla schopná mu něco udělat. Ale copak já můžu za to, že jsem se do něj zamilovala? Nechci nikomu ublížit, tím méně Paddymu nebo sobě - přece jenom mám pud sebezáchovy…
Dál se přehrabuju v igelitce. Hurá! Mamině došlo, na čem jsem absolutně závislá a poslala mi walkmana a kazety! Naštěstí. Protože tohle věčné ticho už mi začíná lézt na mozek. Hned zasunu kazetu muzikálových melodií do přehrávače a nechávám se unést nádhernou hudbou Dráculy, Hair, Krysaře nebo Bídníků. Zatím, co se k mým uším linou nádherné skladby, hrabu se v igelitce dál, Najdu ještě knížky - taky od mamči. Skvěle, Bídníci, Egypťan Sinuhet, a Farao, něco od Sienkiewitze - prostě výběr…. Aspoň budu mít co dělat, když už tady musím tvrdnout. Zbývá jen poslední balíček. Je docela lehký, ale na papír to nevypadá - je trochu objemnější. Zvědavě ho otevřu a vykoukne na mě Paddy. Poslal mi kazetu! Je u toho vzkaz: Abys neřekla, že máš přítele ,slavného´zpěváka a neznáš jeho písničky, tak ti tady posílám aspoň kazetu. Otevřu obal, vytáhnu ji a vyměním muzikály za Kelly´s.
Zní to docela dobře… proč jsem je neposlouchala dřív? Protože jsem byla hloupá a odsuzovala jsem něco dřív, než jsem to poznala.
Teď mám jenom strach, že si mě najdou ty potvory od nás ze třídy a něco mi udělají. Nevím co, ale jak čtu ještě jednou ty dopisy, dělá se mi špatně. Je z nich cítit taková nenávist, až mě z toho mrazí. Radši otevřu Les Misérables a pokouším se začíst do napínavého příběhu…..
Po tom, co jednu stránku čtu potřetí, protože prostě nevím, o čem čtu, to radši zaklapnu. Myšlenkami jsem stejně úplně jinde, než u ubohého Jeana Valjeana a jeho osudu.
"Elis, na co pořád myslíš?!" nadávám si sama sobě. Na Paddyho, že? Prosím tě, už toho nech, nemá to cenu, rozhodne se podle sebe, nemá cenu ho do něčeho nutit. Má svou hlavu a kdyby dělal něco jen někomu natruc, stejně by to nebylo ono. Ale kdo to má vydržet!! Nesnáším nejistotu. Ráda vím na čem jsem. Pojďte ke mně někdo! Já už to tady nevydržím! Chci vědět na čem jsem! Jestli mě Paddy pustí k vodě a vezme si Sophii, nebo opustí Sophii a zůstane se mnou. Jestli zůstane se mnou, tak nebudu mít klid, protože budu pořád myslet na výhrůžku z časopisu. Mám strach z budoucna, z toho, co bude. Protože ať se Paddy rozhodne, jak chce vždycky to někdo odnese. Můj bože, to je situace…..jenže jak z toho ven? Já to nevyřeším. To musí Paddy, a já můžu dělat jen to, že na něho nebudu naléhat.
Když konečně dospěji k nějakému závěru, svým způsobem se mi uleví. Prostě vím, že tohle nevyřeším, a musím počkat. Časopis i s těmi dopisy hodím do nočního stolku a pokouším se na ně nemyslet. Ať už to dopadne jakkoli, nesmím se nechat vydeptat. Tohle prostě nesmím.
Naštěstí pro mě přijde sestra s vozíkem, takže se jede do koupelny. Při pohledu do zrcadla se mírně zděsím. Mastné vlasy, přiléhající mi k hlavě jako mrtvé, vypadají dost nezdravě. Zuby jsem si taky nečistila ani nepamatuju. Aspoň že ty modřiny už mizí, takže to spraví trocha make-upu. Jestě že mamka měla ten skvělý nápad a přinesla mi kromě mýdla a šampónu a krému na ruce i kosmetiku. Poté co mi sestra umyje vlasy y pomůže mi se umýt mě zaveze zpátky na pokoj, kde mi jiná sestra zatím převlékne postel, se pokusím namalovat. Vzhledem k tomu, že mám k dispozici jenom jednu ruku, to dopadlo docela dobře. Teď jen čekám, jestli se na mě někdo přijde podívat. Samozřejmě čekám Paddyho. Sedím u okna u stolku na vozíku, který mi tu sestra nechala- mám oficiální povolení vstávat a mám trochu trénovat, abych nemusela být odkázaná jen na druhé, až mě pustí. Očima hypnotizuji vchod do nemocnice a když uvidím Paddyho jak vchází dovnitř s obrovskou kyticí rudých růží - mých nejoblíbenějších květin, zvedne se mi nálada minimálně o 100% procent. Dobelhám se k posteli a zalezu pod deku, abych nevypadala, že na něho tak nedočkavě čekám a vezmu do ruky Bídníky. "Do háje, kde je tak dlouho?" nadávám, když už přečtu bez zájmu třetí stránku a pořád nikde nikdo.
Najednou se otevřou dveře a objeví se ruka s kyticí!
"Kdopak je ten dobrodinec, co mě přišel potěšit v mé samotě?" šaškuju, "Že by jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem poznala?"
"Pokud jsi tím skvělým člověkem myslela mě, tak bingo!" strčí Paddy hlavu do dveř, "ahoj lásko,jak se máš?"
"Teď už skvěle, dík a co ty? Už se to doma trochu s Angelem urovnalo?"
"Bohužel. Jako bych to už neznal. Včera, jak jsem přišel od tebe, začal na mě štěkat jak zuřivej pes u boudy, že mě nenávidí a že mám smůlu. Zavolal to Sophii."
"Cože?!"
"Jo, slyšíš dobře, vykecal jí, že jsem si tu někoho našel a že se s ní chci rozejít. No na jednu stranu je to dobře, ale zase na druhou jsem měl v plánu říct jí to nějak šetrněji. Včera jsem si snažil dovolat, ale prostě se to nepovedlo. Nebrala mi to. Ale mám strach, že se bude chtít pomstít. Nikdy to nebyla křehoučká dívenka, která se pustila svých cílů."
"Takže se máme na co těšit, že?" položím řečnickou otázku na kterou prostě nečekám odpověď. Paddy se po mně jenom koukne smutným souhlasným pohledem a vyrukuje se svým návrhem.
"Podívej se, Eli, chtěl bych ti tu na pár dní nechat Larse. Jen tak pro jistotu. Mám o tebe strach. Sophie se určitě pokusí tě vypátrat a zničit. Navíc mám strach, že Angelo udělá nějakou pitomost," skončí.
Chvíli přemýšlím, ale pak ho poprosím, aby se kouknul do nočního stolku. Původně jsem neměla v plánu mu o to vůbec říkat, ale nakonec si říkám, když už průser, tak pořádnej. Vytáhne celou tašku a podá mi ji. Já z ní vytáhnu časopis a pár dopisů. V časopise nalistuji tu správnou stránky a podám mu ho: " Na, přečti se, co tvoje drahá snoubenka řekla."
Zatímco čte a obočí mu letí čím dál výš, vyhrabu z obálek ty hnusný dopisy a podám mu je taky.
"Pěkný, co? Nikdy jsem nebyla strašpytel, ale z tohohle mám fakt strach. Tyhle fanatičky jsou schopný mě zabít. Paddy, já se bojím," obejmu ho a rozbrečím se.
"Ššš, neboj, Lars je v pohodě a ochrání tě. Nikoho kromě mě a tvé rodiny sem nepustí a jestli se ti něco stane, tak ho vlastníma rukama zaškrtím," šeptá mi do ucha. Pak mě vezme do náruče a přejde se mnou k oknu.
"Vidíš toho chlápka a kvádru u toho červenýho sporťáku? To je Lars," ukáže na parkoviště. Proti své vůli se musím začít smát.
"Čemu se směješ ty ještěrko?" koukně po mně vyčítavě, když mě pokládá zpátky na postel.
"Promiň, ale i když nejsi žádný tintítko, tak si prostě nedokážu představit, jak se tohle gorilu pokoušíš uškrtit. Ten kdyby chtěl, tak z tebe nadělá deset malejch do vitríny.." neudržím se a směju se jak šílená.
"Vypadá hrozivě, co? Ale jinak je to fajn kluk. Dá se s ním normálně bavit a bez důvodu by neublížil ani mouše. Pokud s tím teda budeš souhlasit, tak bych ti ho tu na pár dní zanechal……aspoň než tě pustí ze špitálu a pak se rozmyslíme, co dál, jo?"
"Já to beru všema deseti, a teď pojď blíž, protože nemám tak dlouhý ruce."
"Jo, tak to si dám líbit," libuje si mezi sladkými polibky, které si vyměňujeme.
Vyruší nás mobil. Paddy ho zvedne a zbledne takovou rychlostí, že už si myslím, že se mi tu snad složí. Rychle něco španělsky zadrmolí a zase poslouchá. Když zavěsí, ztěžka dosedne na židli a podívá se na mě.
"Paddy, co se stalo?" a nic.
"Paddy, slyšíš mě, co se stalo, mluv se mnou!" zatřesu s ním jak s hadrovým panákem.
"Sophie přijela sem."
"Cože? Sem, jako do státu, nebo sem jako do nemocnice?"
"Sem jako na letiště, momentálně je v taxíku a teď mi volala Patricia - to je moje sestra, že jim volala a chce se mnou mluvit. Prý okamžitě. Zavolám Larsovi, aby tu zůstal a letím do hotelu a pokusím se to nějak urovnat. Večer se ti ozvu, a když ne, pošlu Maite, nebo Trishu….já letím, papa," políbí mě ve spěchu a div že se nepřerazí jak odtud maže pryč.
O chvíli později dorazí do pokoje ta gorila zvenku a oznámí mi, že mu Paddy řekl, že tu musí zůstat.
"Jo, Paddy mi říkal, že mi Vás tu nechá. Díky moc," usměju se na něj, poněkud křečovitě, poněvadž se moje myšlenky toulají kolem Sophie a Paddyho.
"To jsem rád, že o tom víte. Chci se s vámi.."
"Tykejte mi, prosím bude to lepší," přeruším ho.
"Dobře jak si přejete, teda přeješ," opraví se, " nejdřív bych rád viděl ty dopisy co ti přišly, o kterých se mi Paddy jen tak letmo zmínil s tím, že mi vysvětlíš o co jde."
"Prostě a jednoduše. Minulý týden v pátek mě zmlátily nějaký fanatický fanynky Paddyho a jeho rodiny, protože jsem řekla něco, co jsem zřejmě říkat neměla. A teď se domákly, že jsem to přežila jen se zlomenou nohou a rukou a vyhrožují mi, že si mě najdou a dorazí. Tady to máš, samozřejmě, že je to nepodepsaný, takže nic."
"No, typický postup. Předpokládám, že ještě nevědí, že chodíš s Paddym," mrkne na mě.
"To zřejmě ještě ne, ale až se to dozvědí, to bude mazec," smutně se usměju.
"Poslyš, ty znáš Sophii?"
"Paddyho ex? Jasně, že znám. Nafoukaná, s nosem až do nebes a to je proto, že klofla toho nejlepšího kluka pod sluncem. Přitom před dvěma roky, než spolu začali chodit, ho musela uhánět docela dlouho. Psala mu básničky a dopisy, chodila na každý koncert, dolejzala za ním……horší než dýmějový mor a tuberkulóza dohromady," odfrkne zhnuseně.
Tak to sem fáákt zvědavá na pokráčko :)) Bylo ej a doufám, že nadále bude to skvěly :))