23. března 2008 v 17:07 | Milagros
|
IV.Díl
Ráno mě vzbudí dost neurvale sestra kolem padesátky s tím, že bude vizita, tak ať se sebou něco udělám.
"Mám dotaz, Jak se sebou můžu něco udělat, kdyže nemůžu skoro ano pohnout?" nechápavě se na ní podívám. Inteligence některých spoluobčanů mě docela pobaví. Pokud mám náladu na humor a to teď fakt nemám.
"Nakovej žabec jako ty, se nemá nikde courat po nocích, pak by se ti nic nestalo," odpoví mi stejným tónem.To mě dorazí docela, vzpomenu si na nesmrtelný výrok doktora Šrosmajera v Nemocnici na kraji města: Kdyby hloupost nadnášela, tak vy byste lítala po sesterně jako holubička! Jo to se na ní hodí.
Pak mi na mysl přišla otázka, jestli za mnou přijde Paddy. Blbost, proč by chodil? Včera jsem na něj vyjela, jako kdyby on mohl za to, že jsem ho nepoznala a jako by mi udělal bůhví co a přitom mi zachránil život. Jak by to dopadlo, kdyby mě nenašel? Asi hodně špatně, brrrr, radši ani nepřemýšlet
"Dobré ráno, tak slečno, jak se nám vede?" otevřou se dveře a v nich stojí maličký bělovlasý pán v dlouhém plášti s pusou od ucha k uchu.
"Brý den, jak na dovolený, kdyby mě tak nebolely ty modřiny….Máte tu milý sestřičky," usměji se a dám si záležet, aby to vyznělo jak se patří, "bolí mě celý člověk, ale to je asi vidět, že? "No, nebudu vám nic zapírat, zřízená jste pěkně, kdo za to může, smím - li se zeptat?
"No, to je otázka i pro mě," rozhodnu se ty slepice neprásknout. Vyřídím si to s nimi jinak a jinde, ale to bude stát za to, přísahám v duchu.
"Dobře, ale na policii byste to nahlásit měla, protože tohle se může opakovat….. i teď to dopadlo docela blbě, a co bude příště?"
"Myslím, že to nebylo promyšlený, byla jsem jen snadný terč, volali jste k nám domů? Mamka bude šílet. Jejda, měla přijet babička, to bude průšvih," docela se leknu.
"Ještě ne, ale jestli na pokoj chcete telefon, stačí říct. S nohou ani rukou byste ještě vstávat neměla, telefon vám přinese setra."
"Děkuju, kdy budu moct vstát?" rozhodnu se využít lékařovy přítomnosti.
"Vypadá to na zítřek, večer, s největší pravděpodobnost,." koukne lékař do karty.
" A ještě jeden dotaz, jak to bude probíhat? Vzhledem k tomu, že mám v gypsu i tohle," poklepu si na sádru na ruce, " tak asi jen s berlemi to neprojde, co?"
"To máte pravdu, to tedy neprojde. Dostanete od pojišťovny invalidní vozík… takže opravdu chvilku budete jak od Dukly."
"Jak dlouho?" podívám se na něj s obavou v očích.
"Sádru z ruky sundáme za měsíc, rehabilitace čtrnáct dní, pak sundáme sádru z nohy, berle a rehabilitace dalších čtrnáct dní, takže to bude asi dva měsíce. Pokud se ptáte na vozík, tak pět, nejdéle šest týdnů," vypočítává doktor.
"No do háje…" uteče mi. "Hlavu vzhůru, Elis, jak mě informovala kolegyně, která měla noční službu, máte velmi slavného přítele, ten vám jistě pomůže," podívá se na mě doktůrek přes obroučky brýlí.
"Tady se fakt nic neutají, to je strašný."
"Nemocnice je největší drbárna, kterou znám," usměje se doktor, "mějte se pěkně, kdyby něco zvoňte na setru," rozloučí se doktor a zapadnou za ním dveře dřív, než stačím cokoli říct.
Poté, co mi přinese ta "velmi příjemná" sestra telefon, volám domů.
"Mami? To jsem já, Elis………………….jsem v nemocnici………………..co? Ne uklidni se, jsem v rámci možností v pořádku. Co znamená v rámci možností? ……přijď za mnou, a uvidíš………………..……….ale jo……………..………přines mi jen nějaký džusy……a něco dobrýho…………jo, jasně, pozdravuj tátu……….jo, ležím na chirurgii……..číslo pokoje? Copak já vím?! Uvidíš, se když tak zeptej na vrátnici. Jo, ahoj……..budu čekat. Pa," zavěsím. Přesně jak jsem čekala, Hysterické výkřiky a otázky! O my goodness, to je přesně to, co jsem nechtěla. Proč za mnou jen nepřijde on! Uklidni se a mysli: je teprve jedenáct hodin dopoledne……ale co když nepřijde? Nebudu se mu moct omluvit, ani mu vysvětlit, proč se tak chovám, mě z toho asi trefí šlak.
"Já jsem tak blbá, až to bolí," chci se rozbrečet, ale díky tomu, že mě příšerně bolí obličej, tudíž i mimické svaly, se nerozbrečím - nechci si způsobovat další bolest, která není bezpodmínečně nutná. Tak to je fakt zoufalství: "Nemůžu se smát, nemůžu brečet, nemůžu sedět protože mě bolí zadek. Nemůžu chodit, protože mám nohu a ruku v gypsu, Tak doprčic, co tu mám asi celý den dělat, co? Njn, ono se jim to řekne, lež a nic nedělejte, odpočiňte si…….
Jsem tu sotva dvanáct hodin a už z toho šílím. Ať už někdo přijde, nebo se z toho zblázním.
"Půjdu spát, to bude nejjistější," rozhodnu se po chvíli. No jo, ale jak? Spím normálně na pravém boku. Nohu mám na šibenici, takže na to, abych se otočila, není ani pomyšlení, to zase bude den.
Ve dvanáct dorazí rodiče a ze zděšených výkřiků dočasně ohluchnu.
"Holčičko, co se ti stalo?"
"Nechci o tom mluvit."
"Ale musíš nám to přece říct," naléhá matka.
"Ne, nemusím," stojím si na svém.
"Vždycky sis dělala cos chtěla," povzdychne si máma.
"Jo, to máš pravdu a taky to tak bude. Nejsem typ, co poslouchá autority," doplním.
"Tak s tímhle přístupem daleko nedojdeš," upozorní mě máma.
"Jo, na tohle už jsem taky přišla," vzdychnu a zavřu oči.
"Jděte pryč, chce se mi spát," poprosím ji se zavřenýma očima.
"Dobře broučku, jak si přeješ," políbí mě máma na čelo a odejde.
O několik minut později někdo vejde do pokoje. Nemám odvahu se podívat, kdo to je. Radši předstírám, že spím. Po chvíli to nevydržím a zpod zavřených víček se po očku rozhlížím po pokoji. Zahlédnu dlouhovlasou chlapeckou - už skoro mužskou - postavu s dlouhými blond vlasy dívající se z okna. Bylo mi jasné, že to není Paddy, a že je zbytečné předstírat spánek.
"Kdo jsi?" ptám se rádoby rozespalým hlasem.
"Já jsem Angelo, a ještě říkej, že mě neznáš," usmál se.
"Promiň, ale neznám," utřu ho jako zpocené okno.
"Teda, Paddy měl pravdu, ty nás fakt neznáš?" vykulil svoje velký modrý oči.
"Neposlouchám vás, neznám vás, jen jste mi přišli povědomí. Že se z vás vyklube jedna z nejlepších hudebních skupin současnosti jsem si namyslela ani v nejdivočejších snech," uhnu očima, když se na mě zkoumavě zadívá, "nekoukej se na mě tak. Jste zvyklí na to, že se vám všichni klaní, ale já taková nejsem. Neklaním se nikdy a nikde a nikomu! To si pamatuj!"
"Já to chápu," řekne, " posílá mě Paddy."
"Fakt?" prozradím se.
"Jak on to dělá?" vykulí oči , "mám tu nějak nenápadně vysondovat, jestli si to včera myslela vážně," přiznám.
"Tak to jsi fakt nenápadnej," nemůžu z něj, "co máš vysondovat? Jestli ho mám ráda, jak jsem mu včera řekla? Nevím. Skoro ho neznám, ale přitahuje mně. Ježkovy voči to je trapný. Já se ti tady svěřuj tak, jako svý matce." uvědomím si absurdnost situace.
"Proč vlastně nepřišel sám?" zkoumavě se na něj podívám.
"Nemůže, dneska zkouší, ale myslím si,že je to jen výmluva. Nevěděl, jestli sem má jít, nebo ne. Má strach. Vypadá silně, ale je strašně křehký. Elis, Paddy je můj brácha a mám ho rád. Mám ho hodně rád. A nikdy bych nechtěl, aby chodil s fanynkou, protože ty se nekoukají pod povrch. Ty vidí jen jeho obličej, ale už nevidí to, kým ve skutečnosti je. Nevím, jestli tě miluje, ale něco k tobě cítí. Jestli jde o lásku, nevím, do něj totiž nevidíš, stejně jako do melounu. Ale jestli chceš, pošlu ti ho sem. Máte si hodně co vysvětlovat… .Ale nečekej, že to sním budeš mát lehký, Patrick je na pódiu moc milý, ale v soukromí je to docela kousek. Ale mám ho rád, a už nemůžu vidět, jak se po něm plazí nějaký připitomělý fans, který si myslí bůhvíco," ukončil Angelo.
"Angelo? Díky," podívám se po něm.
"Za co?" zvedně obočí.
"Za všechno, díky, pomohl jsi mi."
"Tak já letím, je dost hodin a my máme večer koncert, tak ať Kathy nevyšiluje," loučí se Angie.
"Kdo je Kathy? Mamažerka?" zajímám se.
"Ne, jedna ze sester. Je nejstarší a mě vlastně vychovala," uvede mě na pravou míru.
"Jo tak, promiň, jsem vážně úplně mim,." omluvím se.
"Nic se neděje, horší je, když někam přijdu a všichni na mě zíraj a prohlíží si mně, jestli opravdu mám modré oči, nebo novináři kecají. Pak se na mě vrhnou a chtějí se se mnou fotit, nechávají se podepsat ne všechny možný i nemožný místa. Pane bože, mě z toho občas fakt šibe."
"To věřím a prosím, pošli mi Paddyho, jo? Musím ho ještě aspoň jednou vidět," ještě jednou ho poprosím.
"Jo, pošlu, spolehni se, ahoj, já pádím." Zavřou se za ním dveře a já jsem zase sama.
to milagros:chtel ajsem te poprosit jestli uz mas napsane dalsi dili tohohle pribehu aby jsi mi je zaslala na email.tenhle byl posledni vic jich zatim nemam.diky