close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Unexpected Love 2.

22. března 2008 v 16:44 | Milagros |  Příběhy
III.díl
Když se proberu, je už tma. Snažím se trochu vzpamatovat. Nejdřív netuším, kde to jsem, co se stalo a proč jsem celá od krve. Pokusím se vstát, zařvu bolestí a zase se skácím bezmocně dolů. Srovnej si myšlenky, napadá mě heslo mé mámy, když je v těžké situaci, když neví co dál. Počkat, tak nejdřív zmapovat rozsah zranění. Zlomený nos, vlasy mám slepené krví, takže mám asi i nějakou ránu na hlavě. Kam si dohlédnu, vidím jednu podlitinu vedle druhý. Teda, ty se vyřádily. Mám něco s nohou, nemůžu se postavit…….no jo, modrej kotník. Nechám tašku na místě a znovu se pokusím vstát. Opět zjistím, že takhle to tedy nepůjde. Nemůžu se skoro ani hýbat, bolí mě celé tělo, včetně hlavy. Připadám si, jako bych měla v hlavě skřítka permoníka, který neúnavně pracuje. Pokouším se doplazit - jiný pohyb mi není dovolen - do nějaké ulice, kde budu mít aspoň nějakou šanci, že mě někdo najde. Do háje, mě je blbě, jen abych se dostala, někam na světlo, kde jezdí auta a chodí lidé!
Po asi třiceti minutách nelidské bolesti a utrpení se dostanu na nábřeží. Jen pro srovnání, zdravému člověku, by to trvalo maximálně pět minut.
"Konečně," oddechnu si a opřu se o lampu pouličního osvětlení. Že předčasně, to zjistím ani ne za tři minuty, kdy okolo neprojede ani jediné auto, natož aby prošel osamělý chodec! Jak je možný, že ve dne je to jedna z nejrušnějších ulic v tomhle městě a teď tu nikdo není schopen ani venčit psa! To snad není možný, já mám smůlu, to by jeden brečel. Když už to chci vzdát a plazit se dál, všimnu si partičky lidí, která právě vyšla z jedné uličky a míří na druhou stranu.
"Prosím vás, pomozte mi!" zavolám na ně. Marně, ani jeden mě zřejmě neslyšel, ale i přesto to nevzdávám a řvu dál, co mi hlasivky stačí.
Konečně se jeden z nich otočí a hlasitě něco poznamená směrem k ostatním. Co říká, to neslyším, jsou příliš daleko. Jen tiše doufám, že mě slyšel a všimne si mě, zavolá sanitky, nebo mě aspoň odvezou domů…
Mám štěstí a celá ta parta kráčí ke mně. Spadne mi kámen ze srdce, jen to žuchne.
Ale to ne, to snad není možný….to nemůže být on, mám určitě halucinace…………….
"Ellis, proboha, co se ti stalo?" zeptá se mně ……Paddy.
"Nevím, nějaký holky……….zbily mě……….a já to ani neudělala……….a ……..mám něco s nohou a nemůžu se hýbat…..asi ……..sanitka…..."
"Fajn, Patrisho, zavolej sanitku, je v šoku. Lidi, nemáte někdo kapesník?" obrátí se na ostatní.
"Tady máš," natáhne k němu ruku s kapesníkem příjemná baculatá blondýnka.
"Díky, "poděkoval a dál mluvil směrem ke mně, "teda ty jsi samá krev, kolik jich bylo?"
"Nevím, nestačila jsem to spočítat, měla jsem trochu jiný starosti, ale asi patnáct. Začaly mi nadávat, bít a pak už si nic nepamatuju. Omdlela jsem a probrala jsem se před půl hodinou, a to jsem zjistila, že vypadám tak, jak vypadám. Doplazila jsem se sem a tady jste mě našli. No, a to je všechno………dál už nic, jen jsem ráda, že jsi mě tu našel ty.." vychrlím, když jsem se trochu vzpamatuji.
"Dobrý, jenom klid, už je dobře," vezme mě Paddy do náručí, "to bude v pohodě, sanitka už je na cestě… ."
"Paddy, já mám strach, že se vrátí, že mě najdou a dorazí," rozbrečím se.
"Pššš, už je dobře…..to bude dobrý………postarám se o tebe," zašeptá mi do ucha a já jen tiše vzlykám.
"Poslechni Ellis, neměla bys zavolat svým rodičům? Musejí mít o tebe strach….Nebo jestli chceš, tak tam zajedeme a vyřídíme to," ozve se jedna z dívek.
"Jo, to asi bude na místě, máma bude strachy bez sebe. Prosím tě, zavolejte jí, ale až tak za hodinku, až budu trochu v pořádku. Naše číslo je…."
"Dobře, sanitka už je tady," upozorní Paddy.
"Ne na kotník ne!" syknu bolestí, když mi jeden z saniťáků začne prohmatávat nohy.
"Slečinko, uklidněte se, doktor vám s tím jinak zacvičí, musíte něco vydržet," upozorní mě druhý saniťák.
"No, dobře, jenom mě nepokoušejte moc brzo, bolí mě úplně všechno.Paddy, prosím, pojeď se mnou," poprosím ho s nadějí v očích.
"To víš, že jo. Chlapi, vemete mě taky, že jo?" usměje se na ně, a oni jenom kývnou: "Tak jeď, ty Romeo."
O několik minut později už jsem na příjmu, kde nade mnou mladá lékařka spráskne ruce: " To jste vylezla ze ždímačky, či co? Vypadáte jako po těžký autonehodě."
"Ne, ze ždímačky jsem nevylezla, spíš jsem narazila na partičku…no to je jedno..."
"Fajn, dáme se do toho. Co vás bolí?"
"Pravý kotník a ten teda cítím dost. Levá ruka taky není v pohodě a taky mě příšerně bolí hlava."
"Fajn, takže rentgen, jak ruka, tak noha, ať tam nemusíte nadvakrát. Mám zavolat sanitárku, nebo vás tam odveze Paddy?"
"Jak víte, jak se jmenuje?" vyvalím oči.
"Vždyť ho zná každej! Prosím vás, kdo by neznal frontmena Kelly family," koukne po mně dotčeně doktorka, "a mimochodem ten sobotní koncert určitě nestihnete. Minimálně do neděle si vás tu necháme."
"Zavolejte mi ho, prosím vás, tohle mi musí vysvětlit."
"Vysvětlování počká, teď ten rentgen," hodí po mně zlým okem a zavolá Paddyho.
Rentgenu jsem se bála a ukázalo se, že oprávněně. Tu sestru podezírám ze sadistických sklonů, protože když mi na zápěstí přitiskne kovovou destičku, skučím jako pes. Vyjede na mě jako kdybych jí udělala bůhví co. Dýchat, nedýchat, přetočit, dýchat, nedýchat a tak pořád dokola. Je mi z toho na zvracení, kotník absolvuji napůl v bezvědomí. Vystaví mi snímky a drandím s Paddym zpátky na příjem. Doktorka zkoukne snímky a oznámí mi: "Tak kotník je zlomený, ale naštěstí pro vás, to rovnat nemusíme. Ruka je taky zlomená, takže chvíli budete vypadat jak hrdina od Dukly, ale za tři týdny sundáme sádru z ruky a za osm týdnů sundáme tu nohu a pak už budete OK. Na temeni hlavy vám budeme muset trochu ostříhat vlasy asi tak pramen nebo dva. Vidím to asi na deset stehů. Víc to nebude."
"Cože? Vy mě budete stříhat? To ne?! Nic takovýho!" zamítnu tuhle možnost hned, jak se o ní zmíní.
"Musíme, protože jinak to nepůjde. Když tam budete mít ty vlasy, nebudu vám to moci zašít. A přece jen i myslím, že je lepší mít na hlavě menší lysinku, než tam mít nezašitou díru na deset stehů. A o tom se s vámi nebudu bavit. Prostě to berte jako fakt. Do sádrovny!" zavolá a já mám dost.
"Tak to teda ne! Mě nikdo vlasy stříhat nebude! Nechávám si je narůst od pěti let a vy mi teď oznámíte, že mě ostříháte?!"
"Neostříhám vás dohola, řekla jsem jenom dva nebo tři pramínky, víc nebude třeba," snaží se mně uklidnit doktorka.
"Tak jo," sklopím poraženecky oči.
"Hurá, teď ta sádrovna!" houkne na saniťáka a už se vezu. Na chodbě se jenom podívám na Paddyho, který sedí na chodbě a někomu telefonuje. Nestačím mu říct ani popel a už mizím za rohem…. .
Do postele se dostanu až za hodinu a to úplně vyřízená. Ráda bych spala, ale nemůžu. V těle mi vibruje každičký nerv. Když za mnou přijde sestřička s léky proti bolesti a přáním dobrého spánku, podezřívám ji, že patří k nějaké sektě, která se vyžívá v mučení nevinných lidí.
Hned, jak za ní zapadnou dveře, vnikne za mnou Pady.
"Ahoj, tak jak je?" usměje se.
"Po zdravotní stránce blbě, po psychické stránce ještě hůř," odtuším…
"Jak to," vyjeví se, " co se děje?"
"Co se děje?! Ty se ještě ptáš? Já se teprve asi před dvěma hodinama dozvěděla, kdo jsi! Že jsi z Kelly family! Víš proč jsem teď tak, jak vypadám? Protože jsem si pustila hubu na špacír před zuřivou fanynkou, která vás miluje. Řekla jsem jen, že vaše hudba není moje krevní skupina a ona to strašně nafoukla. Pak si na mě s hordou holek počkala a zmlátily mě. Já vás neposlouchám, takže jsem neměla sebemenší tušení, kdo jste! Jak jsem do tebe vrazila…………myslela jsem, že mě trefí. Pořád jsem nevěděla, odkud tě znám. Mám za sebou dost rušný časy, takže jsem nevěděla, odkud tě znám. Když mi to ta doktorka řekla, všechno mi to secvaklo. Že jsi na obálce každého druhého časopisu, že je polovina holek do tebe zamilovaná. A pochopila jsem proč! Proč tě každá fanynka miluje. Ale nejenom proč tě milují všechny fans, ale miluju tě i já! A teď jdi pryč, prosím tě, potřebuju si to všechno srovnat v hlavě. Prosím, Paddy, odejdi, je pozdě, potřebuju se vyspat, dnešek byl náročnej den," otočím se tváří ke zdi a do očí mi vyhrknou slzy. Jakmile zaslechnu cvaknout dveře, spustí se mi slzy už naplno.
To je gól! Zamilovala jsem se do popový hvězdy! To se mi snad jenom zdá! To jsem snad čím dál blbší, nebo co?Kdyby jenom nebyl tak pěkný a milý. Ale to co se stalo, to se prostě nedá odestát. To snad není možný…to už jsem klesla na úroveň těch slepiček, co se za ním táhnou jako smrad?! Asi jo, bože, já senilním! Ještě jednu se kouknu do zrcátka, poté, co se sama sebe leknu, protože ten monokl na levým oku ze mě opravdu větší krásku nedělá, natož pak roztržený horní ret nebo zlomený nos.
Jdu spát, teď nic nevymyslím, zítra budu přemýšlet, co s tohle pitomou situací.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 22. března 2008 v 20:10 | Reagovat

Tak tenhle příběh je tedy pěknej masakr. Hezky ji chuderu

zmasakrovali.

Ale ten díl verlieb Erzahlung 6, je teda síla, Paddy zbouchnul

Odetu a Angi málem dostal infarkt.

V tomhle díle je Paddy teda pěknej chlípník a vyvrhel.

To bych do něj neřekla. :-)

2 nadine nadine | E-mail | 23. března 2008 v 10:02 | Reagovat

jo zda se ze fantazie je ted opravdu v kurzu jsem zvedava co se z tech kellys jeste vyvine :)

3 Stáňušenka Stáňušenka | 23. března 2008 v 11:12 | Reagovat

Milagros jen tak dál, sem upe natěšená, což z toho bude dál...je to fakty super :-D

4 Milagros Milagros | E-mail | 23. března 2008 v 12:24 | Reagovat

Díky, sama mám napsanej sedmej díl...............a jaksi nevím, co se z toho vyvine dál.........mno uvidíme =)

5 Janča Janča | E-mail | 23. března 2008 v 19:46 | Reagovat

Milagros. Musím se přidat k ostatním. Povedlo se ti to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama