18. března 2008 v 10:04 | Milagros
|
II. díl
Po náročném asi pětiminutovém přemlouvání sebe sama, abych vylezla z postele, nakonec vyhraje mé lepší já a donutím se vstát. Došourám se do koupelny s mírným pocitem viny. Nevím, co jsem měla udělat a neudělala, nebo jestli jsem udělala něco, co jsem dělat neměla. Přemýšlím nad tím dost dlouho, ale pořád nevím nic. Pak si vzpomenu na tu zmrzlinu a tu scénu a ještě dodatečně zrudnu. Panebože já se chovala jako taková husa. Proč jsem mu nadávala hned do blbců? A byl pěknej. Proč jsem ho vlastně tak shodila, když se mě snažil někam pozvat? No nebudu řešit něco, co už zpětně nevyřeším a radši ze sebe udělám člověka poněvadž takhle nemůžu vylézt ani před panelák. O deset minut později už sedím za stolem a spořádaně snídám. Ve škole ze mě mají všichni srandu, že se pořád jen cpu, ale copak mám zapotřebí držet hladovku? Proč? Jen abych vyhověla dnešnímu kultu anorexie? Ne, já jsem holka krev a mlíko a nestydím se za to. To mi připomíná, že jdu dneska plavat. Tak si vezmu věci s sebou do školy, abych se pak nemusela zdržovat chozením domů. Jej, to je hodin, měla bych mazat, nebo mi to ujede a profesor se zblázní. Školu jsem přetrpěla jako obvykle. Protože se mi vůbec nechtělo nic dělat, zapnula jsem si diktafon a začala přemýšlet nad svými, daleko zajímavějšími věcmi, než je rozebírání chudoby středoafrických zemí. Ne že by mi nebylo ubohých hladových dětí líto, ale to se mě bezprostředně dotýká asi tak, jako svatba se členem Kelly family, musela jsem se usmát vlastnímu vtipu. Kdo byl ten krásný neznámý kluk? Přijde mi, že ho odněkud znám. Třeba jsi ho potkala někde na tahu, napovídal mi tenký hlásek v mém podvědomí. Ne, Paddy nevypadal na pařmana a už mi radši nepřipomínej moje dávný hříchy. Doby, kdy jsem se tahala s partou a každý týden byla naložená v lihu a jinejch svinstvech už jsou dávno pryč. Teď nemám žádnou partu, ale zato jsem živá. Nádherně živá. Už se nemusím bát, kdy mě seberou policajti, protože mí ,kámoši´ někde něco ukradli a prodali, abychom měli na láhev laciný vodky a mohli se dostat do stavu beztíže pomocí alkáče. Dneska už jsem pochopila (bohužel až po tom, co jsem si natloukla hubu), že všechno je něčím podmíněný. A ty podle mě tak "krásný" stavy beztíže byly jenom zástěrkou skutečného hnusu. Od doby, co jsem se trhla party, už jsem se neopila. Abych ze sebe dobrovolně udělala zvíře? Ani nápad. Dokážu se přece bavit i bez toho, abych se ponížila a opila se. Protože opít se, to znamená naprostou ztrátu důstojnosti. Aspoň pro mě. Já už na to přišla…. "Elis, vy tu snad spíte, nebo co? Zopakujte mi poslední větu…." vyruší mě z neradostného přemítání a vzpomínání profesor. "No, já se omlouvám, já jsem nedávala pozor…" sklopím oči a jen čekám, že se na mou hlavu snesou hromy blesky, protože jestli něco tenhle profesor nesnáší, tak je to přiznání, že na jeho hodinách myslíme na něco jiného, než na co máme. "No jo, ta láska je hrozná věc, co?" líbezně se usmál a hned pokračoval, " do příští hodiny chci mít na stole referát na dnešní téma¨. Rozsah 5 stránek formátu A4.To Vás naučí, myslet o hodinách na to, na co máte. No tě pic, to zas bude zabitý víkend, hrozím se už předem. Konečně zazvoní a já zvednu své unavené tělo ze židle a vyšourám se ze třídy. Doploužím se do učebny dějepisu, lehnu na lavici, zavřu oči a zkouším si vybavit tvář toho kluka. Odkud já ho jenom znám… .Zazvoní a já zase nevím nic. Ze zadních lavic se ozývá řehot mých spolužaček, které se hlasitě dohadují nad otevřeným bravíčkem. "No a představte si holky, že jsem včera byla v drogerii a potkala jsem tam Ellis. A ona se tam začala tak hnusně navážet do Kelly´s, že jsem myslela, že jí dám bombu. Prej, že jsou to ošklivý zrůdy, který si nezaslouží, aby je někdo poslouchal a měl rád. No fakt hnusně. Sama je to zrůda.." zaslechla jsem Idu. "To je taková potvora, to je strašný…." zaslechla jsem kdákat ty slípky. "To snad není možný, oni mi prostě nedaj pokoj…..jako by nestačilo, že jsem k nim do třídy propadla kvůli absenci, s nikým jsem se neskamarádila a ještě do mě začnou rejt. Můj bože, jak dlouho tohle ještě potrvá! A přitom jsem nic takovýho neříkala! Jsou to slípky, nebudu se s nima dohadovat, protože to nemá cenu. Ony teď mají svoji pravdu a tu jim vymlouvat fakt nebudu. Už sem se naučila, že bojovat s větrnými mlýny se prostě nevyplácí…" dřív, než stačím dokončit myšlenku, vlítne do třídy Tomáš, že nám tahle hodina odpadá a tím pádem jdeme domů o hodinu dřív. V celé třídě se jako na povel začnou zvedat židle, já jako obvykle čekám až všichni odejdou, protože nemám nejmenší chuť se s těma baziliškama boxovat v šatně. Konečně vypadnou a já se začnu zvedat z lavice, uklízet věci a ostatní veledůležité úkony poslední hodiny. S úlevou vylítnu ze školy a jdu k bazénu, když si všimnu, že jsem doma nechala permanentku. "Já jsem přece takovej blbec, to by se z toho jeden zbláznil," začnu si nadávat do blbů a mažu tryskem domů. "No taky dobře, aspoň si nechám doma učení," uklidňuju se, že se přece až zas tak moc nestalo. Doma jsem hned, hodím tašku do kouta pokoje, nasypu žrádlo Montymu do klece, do tašky hodím fén, najdu permanentku a jsem připravena k odchodu. Ale před domem na mě čeká nemilé překvapení. Za rohem si všimnu party asi 20 holek, jak mě pozorují a vzrušeně gestikulují. Co tam proboha dělají? Když si všimnu Idy, Andrey a Sylvy, jak si mně nenávistně měří a něco ostatním vykládají, je mi úplně jasné, co tu chtějí. Radši se otočím a jdu jinou cestou, sice delší, ale rozhodně bezpečnější. Bohužel pozdě. Ty holky jsou vztekem bez sebe, dohoní mě v několika sekundách, dvě mě čapnou v podpaží a někam mě táhnou, i když se bráním, co to jde. Po několika dlouhých minutách mě konečně hodily na zem, na špinavou ulici, plnou odpadků, vajglů, do kroužku, který utvořily. "Tak co, ještě budeš říkat o Kelly family, že to jsou zrůdy?" ujme se slova vysoká blondýna s černě nalakovanými dlouhými nehty a dá mi facku. "Nikdy jsem nic takového neře..." nestačím jsem ani dopovědět a už mi přilítne další. "Nikdo se tě na nic neptal, tak laskavě zavři hubu. Teď budeš poslouchat, je to jasný?" chytne mě za vlasy a škubne, až mi vyhrknou slzy. Chci přikývnout, ale blondýna mě drží za vlasy příliš pevně a já se nemůžu ani pohnout. "Sáro," kývne z ničeho nic na holku, kterou bych sama nechtěla potkat.Vypadá tvrdě, tak něžné jméno se k ní vůbec nehodí, bleskne mi hlavou. "Ne prosím, nechte mě jít, já jsem nic neu…." Stačím jen vykřiknout, když dostanu pěstí do břicha. Zkroutím se bolestí, myslím že bolestí umřu. Jak ale posléze zjistím, zdaleka moje trápení nekončí. Ty holky se na mě totiž vrhnou jako vosy a začnou mě mlátit, škrábat všude, kam dosáhnou. Když mi někdo dá pěstí do nosu, jen to křupne, už to ani nevnímám. Jsem otupělá bolestí a když mě ta vysoká blondýna škubne hlavou a začne mi otloukat hlavou o chodník, omdlím.
Teda.... Nervák až za hrob :-)) To by člověk neřek jak sou ty fanynky některý krutý :-D