
Unexpected Love
14. března 2008 v 17:43 | Milagros | PříběhyI. Díl
"To snad není možný," ulevím si, když procházím parkem s tím nejkrásnějším klukem, jakého znám. Jdeme bok po boku, ale i přesto nejsem spokojená.
"Co se děje?" ptá se Honza
"Ty se ptáš, co se děje? Copak to nevidíš? Všude zuřivý fanynky, těch devíti irskejch blbečků. Ten koncert je až za tři dny a už od předvčerejška se sem sjíždějí bláznivý holky, který si myslí, že si jich některej ten hejsek všimne a asi si je vezme, ne?! Kdyby nestanovaly v parku a keře nepoužívaly jako toalety, bylo by to fajn. Ale člověk tady ani nemůže projít, aby nepadnul smrady!!!! To fakticky není možný!" začínám pomalu zuřit.
"Klid," líbnul mě do vlasů Honza, " v sobotu odjedou a bude všechno OK. A vůbec, nechceš jít taky?"
"Já? Si se asi zbláznil, ne? Můžeš mi říct, co bych tam asi měla dělat? Skákat do rytmu a zírat na toho vypatlanýho idola mnoha hloupejch holek, stejně jako ostatní? To teda ne, děláš jako bys mě neznal…….!"
"Promiň, já zapomněl, že jen ty jsi dokonalá všichni okolo jsou jen pitomci! Víš co, až tě tahle nálada přejde, tak zavolej, na to nemám nervy. Zatím čau," naštval se doopravdy Honza, otočil se na podpatku a rychlým krokem odešel.
"Ale ne, to ne, to jsem nechtěla. Honzo, počkej. Ale to ne, to jsem nechtěla," podezřele mě zaštípalo v nose. Ne to přece nechci, nemůžu se tady rozbrečet jako malá holka.
"Doprčic Elso, kde si nechala svoji hrdost. Nech toho a jdi domů," přemlouvám se, ale i přesto stojím pořád na místě a koukám na prošlapanou cestičku v trávě, po které právě odešla má láska.
"Tohle nemá cenu, nakrkla jsi ho pořádně," pousmála se na mě jedna z fanynek, bivakujících na lavičce, " stejně tak jako podle tebe nemá cenu tady spát a čekat na koncert."
"Tebe se nikdo na nic neptal,"usadím ji a seberu tašku a odejdu se tělesně realizovat do baru Petra. Usadím se u baru a poprosím o velkej pohár se spoustou šlehačky, ovoce, zmrzliny a vaječného koňaku a objednám si pivo.Když mi ho pohledný číšník přinese, zrak mi zabloudí k oknu a málem spadnu z barové židle.
"No, to se mi snad jenom zdá!" spadne mi brada přímo do sklenice s pivem.
"Co se děje? Něco v nepořádku?" hned je u mě pohledný a úlisný číšník.
"Ne, nic se neděje, jen mi to tady na chvilku pohlídejte, jo?" požádám ho, seberu tašku a rychle vyběhnu z baru.
"To si děláš legraci? Ty jsi ještě před chvilkou vykládal, jak mě vezmeš na koncert a teď tě tady vidím s nějakou vyzáblou ušatou blondýnou! Srry, snesu hodně, ale tohle nepřekousnu! Sbohem!" otočím se na podpatku a odkráčím zpátky do baru, usadím se zpátky a začnu do sebe bagrovat tu spoustu šlehačky.
"Ušatou? Já nemám velký uši, že ne broučku?" přitulila se k němu ta husa a mě se zvednul kufr.
"To víš, že ne,"zaslechla jsem ho ještě odpovědět, "nevšímej si jí, je pitomá, ty jsi krásná…..mnohem krásnější," ještě jsem zaslechla odpověď toho paka a zmizeli mi z očí.
"To je vůl, až to bolí, když nechá takovou krásnou holku jako jsi ty…"začne mi lichotit ten barmanský vtir.
"Laskavě mi netykejte, nejsem vaše dcera, a holka už vůbec ne. Přineste mi účet, zaplatím, propálím ho očima a začnu hrabat peněženku. Jak se mi na začátku zdál sympatický, teď bych ho nejradši vystřelila na Měsíc. Tam ne, ten je moc blízko. Minimálně na Mars!!!
"Šedesát tři korun, prosím," chce po mně ten magor.
Podám mu stokorunu s otázkou: "Mohu Vám položit takovou malou otázku?"
"Samozřejmě, o co jde?"
"Pět a sedm je třináct, nebo jsou třináct?" uchichtnu se.
Barman se hluboce zamyslí a pak s patolízalským, vítězoslavným úsměvem odvětí: " Je třináct!"
"A ono zrovna ne," musím se smát už naplno, " sedm a pět je dvanáct a ne třináct, takže bych prosila tu korunu zpátky."
Číšník se kysele usměje a korunu po mě hodí s výrazem: rveš mi játra z těla, potvoro. Obratně ji chytím ve vzduchu, líbezně se usměju a s výrazem absolutní převahy odcházím z baru.
Stavím se ve vedlejší drogerii, kde si nakoupím určité hygienické potřeby, bez kterých prostě holka nemůže existovat. Narazím tam na moji spolužačku Idu, která na rozdíl ode mě, táhne plnej košík kosmetiky a make upu.
"Člověče, to máš na tři roky dopředu, ne?" přátelsky ji bouchnu do zad.
"Ale ne, jenom nevím, který stíny budou nejlepší, musím to doma vyzkoušet.
"Nejlepší? Na co proboha?" žasnu.
"Na ten koncert přece. Nebo ty snad nejdeš?" ptá se mně překvapeně a kouká, jak kdyby mě viděla poprvé v životě.
"Ne to teda nejdu. Prosím tě, copak ty věříš, že si tě ten fešák vezme?" zeptám se jí pobaveně, "Ido neblbni, přece nebudeš, jak ty husičky, který už od soboty bivakují v parku."
Ida nechápavě vykulí oči: " Ty si necháš ujít Kelly family? Ty jsi blázen," obviní mně.
"Na tohle asi máme trochu odlišný názor. Já si myslím, že nejsou nic tak extra. Hudbu, kterou dělají, znám z rádia a myslím si, že je docela dobrá, ale můj šálek kávy to není. To víš asi se na tomhle neshodneme. Neodsuzuju je, ale taky jim nefandím."
"Fajn, tvůj názor, ale já tam jdu každopádně. A teď když dovolíš, musím jít. Jsem na řadě. Zatím čau."
"Ahoj, uvidíme se zítra ve škole," rozloučím se s ní, postoupím k vedlejší pokladně a považuji tím celou záležitost za uzavřenou.
V lehkém jarním deštíku se loudám se domů, blaženě nastavuji tvář i ruce kapičkám. Spolu s těmi kapičkami ze mě stékají veškeré starosti, smutky i nepříjemné myšlenky… .
Když přijdu domů, už není poznat, za které kapky mohl déšť anebo které jsou slané. Moc mě bolí Honzova zrada. Pohled mi padne na velké zrcadlo v předsíni. Pomalu si svléknu úplně promočenou jeansovou bundu, pověsím ji na věšák a začnu se prohlížet od hlavy až k patě. No, moc mi teda zrcadlo nelichotí, to je fakt. Mám dlouhé černé vlasy až do pasu no, a tím bychom asi skončili. Ono totiž moje pravidelné nájezdy na ledničku se někde podepsat musí. Ale není to tak zlý. Díky pravidelnému plavání a návštěvám posilovny zase nejsem tak vypasená, jak se na první pohled zdá. Kašlu na to, není tenhle, bude jinej, proč se zbytečně trápit?
"Elis? Už jsi doma?" ozve se mamka z kuchyně a když následně vykoukne ze dveří, úplně se zděsí, "co jsi prosím tě dělala venku, když tam tak leje? To si nemůžeš vzít deštník? Mazej si vyfoukat vlasy a převléct se do suchýho, ať ještě nenastydneš."
"Rozkaz šerife," odpovím jí, líbnu jí pusu na tvář a odejdu do koupelny si ti svoji hřívu vyfénovat.
"Achjo, to je úplně zbytečný, já se fakticky nechám ostříhat," nadávám po čtvrthodině marného pokoušení se o nemožné.
"Po kolikáté už tohle slyším?" mrkne na mě taťka, vracející se z práce.
"Tohle nemá cenu, koukni se nato, jak kdybych s tím nic nedělala," už zase začínám zuřit, zatímco se snažím ty blbý vlasy rozčesat.
"Prosím tě, uklidni se a sedni si, já ti to rozčešu," nabídne se táta.
"Dík, jsi zlatej, to mi připomíná, když jsem byla malá, když jsi mě česal do školky. Já se s tebou prala, že nechci sponky ani gumičky, že chci mít rozpuštěný vlasy jako princezna," zasnila jsem se a ve vzpomínkách jsem se vrátila o třináct let zpátky.
" A já ti zase říkal, že nejsi princezna, jako spíš dračice, no jo, kde ty časy jsou…ještě nedávno jsem tě vodil do školy, nebo školky a teď se učíš na maturitu. Hrozně to letí," povzdychne si.
" Ale jedno se nezměnilo, pořád jsi můj taťulda, kterýho mám moc ráda."
"Já tebe taky holčičko.Tak mazej, máš to rozčesaný," vlípne mi pohlavek, a já mažu do pokoje, kde mi zvoní mobil jako divý.
"Co je?" zvednu to a přiložím telefon k uchu.
"Taky tě rád slyším," ozve se vesele na druhé straně Honzův hlas.
"Ty si dovoluješ mi ještě volat? Po tom dnešku? Já už s tebou nechci mluvit a nechci s tebou mít nic, rozumíš, nic společnýho," zařvu na toho zmetka, až se chudák Monty, náš jediný domácí mazlíček - potkan, zahrabe do pilin.
"Nech si to vysvětlit," snaží se ten patolízal.
"Ne, nechci nic slyšet a tvoje lži už vůbec ne. Moje číslo můžeš zapomenout. Sbohem," ukončím hovor červeným tlačítkem, dojdu pro Montyho do klece a odkráčím do kuchyně, odkud se line zajímavá vůně něčeho dobrého.
"Čichám, čichám dobrůtku, co to bude, až to bude?" nakukuji zvědavě pod pokličky.
"Svíčková a nelez mi do toho, pokud mi nechceš pomoct," klepne mě máma přes prsty, "ale až zítra,"dodá, když si všimne mého mlsného olíznutí.
"Zítra nestíhám vařit, tak si to připravuju už dnes, jestli máš hlad, vezmi si něco v ledničce."
"Mami, jenom ochutnám," lísám se.
Ty máš tu krysu v kuchyni? Okamžitě ji vrať do klece, a nelez mi s ní do kuchyně, víš že ji nemám ráda."
"Tak za prvé, není to krysa, ale potkan. Za druhé tý svíčkový máš celý hrnec, takže nevidím důvod, proč bych si nemohla trošku vzít a ochutnat a za třetí oni přijedou prarodiče? To jsi mi nemohla říct dřív, abych se stihla vypařit?" zhrozím se.
"Ne,.nemohla, tchyně mě prosila, abych ti to neříkala, protože tě prý neviděla, už ani nepamatuje. A ihned odnes tu kr………toho potkana," opraví se, když vidí můj vražedný pohled.
"Mami, mohla bych jít ven?"zeptám se poté, co hodím Montyho zpátky do klece, kde začne okamžitě běhat v kole, až piliny lítají po celém pokoji.
"Tak jdi, ale pořádně se oblíkni a v deset doma, zítra je škola," pustí mě s nezbytnou připomínkou včasného návratu. "Řekla jsem ne! A opovaž se si vzít. Zítra přijde babička s dědou, takže ať jim mám co dát.
"Jo, jasně, znám pravidla," ujistím ji, skočím se do pokoje převléknout, přelíznu rty leskem, na tváře nanesu trochu zdravíčka vezmu klíče a jsem v tahu.
Hned před panelákem mi pohled padne na cukrárnu.
e "Jedna zmrzka přece nemůže škodit, ne?" vesele zapřu moje odpolední hody v baru a rychle přeběhnu silnici. O pět minut později i s plným kornoutkem vyjdu a požitkářsky slízávám čokoládovou polevu. Samozřejmě nedávám pozor a někdo do mě vrazí. Nebo já do něj? To už je jedno, hlavní problém je ten, že moje zmrzlina se mu válí na botě a já mám prázdnej kornoutek.
"Blbče, nemůžeš dávat pozor?" vyjedu na něj zuřivě aniž bych se podívala, kdo to vlastně je. Pak se kouknu a když okolo sebe vidím asi 16 lidí (nestíhám počítat, ale je jich dost), docela mi zatrne. Teď dostanu přes držku a je to v pr… . Už se vidím v nemocnici na Aro, když se mi začne ten kluk, co jsme do sebe vrazili omlouvat: "Promiň, trochu jsme se se sourozenci zapovídali a nedával jsem pozor. Já jsem Paddy a jak se jmenuješ ty?"
Já…….já jsem Elis….."dostanu ze sebe asi po deseti sekundách, co se snažím rozdýchat ten trapas, " A omlouvat bych se měla spíš já, bylo to ode mě sprostý, promiň.Neměla jsem právo na tebe takhle vyjet, ještě jednou se moc omlouvám. Ahoj, už musím domů," rychle se rozloučím, otočím se a koukám co nejrychleji zmizet.
"Elis?" slyším za sebou hlas jednoho z té party a tak se otočím zpátky a tázavě pohlédnu na toho, co právě promluvil. Byl to Paddy.
"Budeš mít zítra čas?"
"Jak pro koho. A pro tebe…….ještě nevím, ale ne, určitě ne," otočím se na podpatku a radši utíkám pryč, i přesto, že se mi ten neznámý dlouhovlasý mladík docela líbil. Nevím, co se ve mně v téhle chvíli děje, že jsem odmítla a tak hnusně jsem ho odbyla, jenom podvědomě tuším, že kdybych se s ním sešla, byl by to průšvih. Průšvih jak vrata od stodoly. Nevím, co se stane, ale bude to průšvih. Moje intuice mě ještě nikdy nezklamala…..

Komentáře
No to docela jo, ale třeba když Paddyho pěkn ěpoprosíš tak ti koupí nové :))
héééj, to je suprový!! šuoky šuoky pokráčko, je to doost zajímavý :D chudák paddy, asi pokračoval v cestě se zmrzlinou na botě místo bambulky :D
Mili,
todle se ti moc povedlo. Zatím je to moc zajímavé a jsem zvědavá na další pokračování.
Je to peknej a zajimavej pribeh.Uz se nemuzu dockat pokracovani.Tak honem honem at je tu dalsi dil co nejdriv.
Jůj Milagros náádherný ....už se moc těším na pokračování ...chudák Paddy ale :-D :-D
Noooo teda Miri heldím jako blázen :)) Co to tomu Paddymu děláš? Hej ne, vypadá to fáákticky dost dobře a sem hodně zvědavá na pokračování tak šupky dupky ať mě netrápíš :)) Fakt jednička