close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bad Life 1.

31. ledna 2008 v 23:41 | Milagros |  Příběhy
,,Díky za důvěru, teď jsem vlepil Angelovi jednu výchovnou, zapomněl, co se sluší, tak abys o tom věděla. Myslím, že jsme ho trochu rozmazlili."
"To mi nemusíš říkat, to vím dávno, ale co říkal?" chtěla vědět Kathy.
"Ale, nemůže se smířit s tím, že není první, o koho se všichni staráme. Ale nejvíc mě vytočila poznámka, že je Miri lehká holka."
" To docela věřím, ale Paddy, vůbec je neznáme, nevíš jaká je, Já si taky myslím, že něco skrývá. To jak se jí udělalo špatně… Je to všechno tak zamotané…"
"Neboj, pokusím se to z ní vytáhnout a dořešit"
"To budeš hodnej, mě to fakt trochu děsí."
V tom se ozval Joey: " Jsme Před Jabloncem, kudy teď? "
"Zastav u nějaké pumpy, potřebuju se trochu protáhnout, a pak vzbudím Miri aby Tě navigovala, Jo?"
" Jak myslíš brácho."
Nešlo mi to z hlavy. Nejdřív Angelo, teď Kathy. A to že se jí udělalo tak špatně - je to celé trochu divné. No nic, jdu ji vzbudit.
Vzbudil mě Paddy, když jsme byli kousek před Jabloncem, s tím, že mě potřebují, abych je navigovala k nám domů.
Když se otočil, vzala jsem si další prášek, ale myslím, že si toho všiml, nicméně neříkal nic.
Mám strach, až přijde na to, že jsem nemocná, a to nevyléčitelně. Že mi zbývá rok života. Proboha, vždyť to mu nemůžu ani říct. Ještě zdaleka jsem se s tím nevyrovnala já sama, natož abych to říkala své životní lásce.
"Paddy, myslím, že bude lepší, když mě tu vysadíte já už domů dojdu, a my dva se už v životě neuvidíme. Je to těžké, rve mi to srdce, ale je to nutné. Až se dozvíš to, co nevíš, stejně to přijde, a radši teď než potom. Hrozně mě to bolí, ale musím to udělat."
Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Když se na mě nevěřícně díval, myslela jsem, že se mi rozskočí srdce na kusy, ale musela jsem to udělat.
Vzala jsem kabelku, bundu a vyběhla z autobusu, za sebou jsem slyšela nějaké hlasy, ale je možné, že to byly jen hlasy v mém mozku, postiženém tou sviní, rakovinou.
Že mám rakovinu, vím už půl roku. Od té doby, jsem zhubla 20 kilo, začala jsem na sebe víc dbát, koupila si nové brýle. Říkala jsem si, ať si mně lidi pamatují pěknou, štíhlou a zdravou. Jen večer občas úplně cítím, jak se ta potvora ve mně množí. Doktor mi nabízel operaci, chemoterapii a ozařování, ale odmítla jsem to. Nechci být živá kostra. Chci si ten rok co mi zbývají užít a ne živořit v nemocnici. Mámě jsem to ještě ani neřekla. Nikdo to neví. Jen já a můj doktor, kterýmu jsem přikázala, ani slovo mé matce. Nechci jí přidělávat starosti.
Najednou jsem se dostala do lesa. Sedla jsem si na pařez a rozbrečela se. Až moje spolužačky budou mít děti, manžela, já budu pod drnem, a matka mi bude chodit na hrob. Bože, ta deprese je tady zas. To snad není možný. Ne musím to Paddymu říct, proč jsem utekla, zaslouží si to vědět, aby se netrápil. Vytáhla jsem mobil, vytočila číslo, které mi včera dal, a slyšela jen vyzvánění. Vzala to Kathy.
" Kathy? Ahoj prosím tě je tam Paddy? Musím mu něco vysvětlit.."
" Jo sedí tu vedle mě a je na tom dost špatně, dlužíš mu vysvětlení, "řekla mi do telefonu chladně Kathy
" Paddy? Jste ještě na tom parkovišti? Musím s tebou mluvit, je to důležitý. Musím Ti to vysvětlit."
" Jo jsme tady, ale já tomu pořád nerozumím!"
" Já ti to vysvětlím, ale chci, aby tam byla celá rodina, moje i tvoje. Moje to ještě neví a já nemám sílu říct to nahlas dvakrát.."
" Dobře, tak se jen vrať, pojedeme k vám, ano?"
" Dobře, za 15 minut jsem u Vás."
Když jsem tam přišla, Kellyovi se na mě dívali dost nepřátelsky. Paddy mě chtěl obejmout, ale já ho odstrčila: " Počkej s tím hodinku, jo?"
Joey se mně ptal kudy má jet, a já jen mechanicky odpovídala : " Teď doprava, teď doleva, rovně," ale myslela jsem na to jak se bude Paddy tvářit, až jim řeknu, že jsem nemocná.
"Joey, jsem tady, tamhle můžeš zastavit a zaparkovat, Prosím pojďte za mnou, vezmu Vás k nám a tam Vám to vysvětlím, řekla bych, že to bude zajímat i mojí mámu, protože to ještě neví."
Když jsem odemykala dveře, klepaly se mi příšerně ruce, skoro stejně jako v tom autobuse.
Povedlo se mi odemknout a pozvala Kelly´s dál. Máma, ta koukala jako spadlá z višně, když jsem jí jednoho po druhém představovala.
"Brácha jdi pro židle, vem všechny co najdeš, potřebujeme jich 12 a hni s sebou."
Když se Páťa přivalil s těma židlema, najednou jsem nevěděla jak začít.
"Mami, tebe asi zajímá, jak to, že se poslední půlrok chovám, tak divně. Kelly´s, Vás asi zajímá proč jsem utekla z doubledeckeru. Jo Paddy miluju tě, ani nevíš jak, ale dostala jsem strach. A to velkej strach. Ne z tebe, ale ze sebe. Prosím teď to řeknu jednou, a nenuťte mě to opakovat. Mám rakovinu. Našli mi nádor na mozku, zbývá jeden rok, " rozbrečela jsem se už naplno.
"Je to jisté?" zeptala se Kathy společně s mámou.
Mezi vzlyky jsem přikývla.
Uslzenýma očima jsem se jenom dívala na Paddyho, který se díval na mě a cítila jsem z něho takovou bezmoc,ale zároveň i lítost, až jsem to nevydržela a utekla do svého pokoje, strhla jeho plakát ze zdi i ze dveří, padla na postel, zachumlala se do peřiny a přála jsem si zapomenout na tu směs bezmoci a lítosit v jeho očích.
Najednou se otevřely dveře, a v nich stál Paddy, neříkal nic, jen se na mě díval.
"Hnusím se ti, co? Jsem jenom mrzák, ale to už ti asi došlo!! Paddy nech mě být, nepotřebuju lítost, ani něčí soucit, prostě umřu. Smrt je součástí života, to je stará pravda. Paddy nech mě být, stejně o mě teď už nestojíš, takže co tu ještě děláš!!!"
"Miri, co to říkáš, proč mě takhle zraňuješ? Naopak, chci tě ještě víc než před tím, ale neříkej mi, že není žádná šance, nějaká léčba, nebo co já vím něco…"
"Paddy, můžu jít na operaci, chemoterapii a pak na ozařování. Jenže přesně to já nechci. Chci žít v klidu, a ne od jednoho zvracení k druhému. Vypadají mi vlasy, slezou nehty, ještě víc zhubnu. Teď vypadám docela dobře, ale co pak? Pak mě stejně necháš. Paddy, nemá to cenu. I když na tu chemoterapii půjdu, nikde není napsané, že mi to pomůže!"
"Budu stát při tobě, i ať to dopadne, jak chce, ale nechci slyšet, že se vzdáváš, to bychom nebyli kamarádi, jasné? Teď pojď vedle, maminka je z toho celá špatná, brečí Kathy na rameni, pojď, nebo budeš muset půjčit Kathy tričko."
"Mám strach, mám strach, lásko moje, prosím tě obejmi mě, tolik se bojím! Paddy jestli mě opustíš, nepřežiju, to. Budu bojovat, ale jenom, když mě budeš držet za ruku, jinak to nemá cenu, potřebuju motivaci, musím vědět, že na mě čekáš, prosím neopouštěj mě, rposím prosím…!"
"Miluju, tě a budu bojovat s tebou, neboj se, zvládneme to, Jenom se nevzdávej, ale teď pojď vedle, musíme to pořádně všechno promyslet. Víc hlav, víc ví a moje rodina je chápavá a silná, podržíme tě,"snažil se mě povzbudit Paddy.
Utřela jsem si slzy, vytáhla plakát z koše, nalepila ho zpátky na stěnu: " Ta patříš sem!"
Když to Miri řekla, myslel jsem, že omdlím. Vůbec jsem to nemohl pochopit. Je tak mladá! Bože, to je jako zlý sen. Maminka před patnácti lety taky umřela na rakovinu. Proč mě to pořád pronásleduje? Tahle hnusná nemoc? Proč si bere mé blízké, které mám rád? Jen jsem se tak na Miri díval, a cítil jen bezmoc. Myslel jsem, že se zadusím. Najednou se sebrala a odešla. Kathy jen řekla: " Paddy, to si musíš rozhodnout sám. Buďto jí pomůžeš, ale budeš riskovat, že to nepřežije, nebo ji pustíš z hlavy, Bude to těžká volba, Miri tě miluje, ale na druhou stranu, máma taky zemřela na rakovinu, mám s tím trochu zkušenosti. Jestli se rozhodneš tak, nebo tak, budeme to respektovat a podpoříme, jak tebe, tak i ji, jestli se teda rozhodneš pro to, pomoct jí. Ale je to jen na tobě."
Zvednul jsem se a šel za ní, když jsem ji tam viděl, jak leží v posteli, pláče, myslel jsem, že mi to utrhne srdce. Rozhodl jsem se v okamžiku: musím jí pomoci. Potřebuje mně a já potřebuji ji. Vezmu ji k nám do Irska, nebo do Švýcarska, jsou tam dobří lékaři, musí jí přece pomoci. Nemůže mi umřít. Po dlouhém rozhovoru jsme dospěli k závěru, že to projednáme s ostatními, Kathy je jako má matka a určitě nám poradí.
Když jsme šli zpátky do obýváku, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli to tahle křehká dívka zvládne. Ne, na to nesmím myslet, musí to zvládnout! Nesmí to vzdát, já to nesmím vzdát.
"Zítra zajdu za lékařem a domluvím si operaci, chemoterapii a všechno ostatní, ale sama to nezvládnu. Potřebuju pomoc. Když nebudete chtít, nevadí, zvládnu to sama, ale přesto bych radši…"přerušil mě Angelo: " Promiň mi, že jsem ještě ráno byl tak hnusnej, ale teď k věci :je samozřejmé, že tě podržíme, všichni, ale jestli se jedná o můj názor, viděl bych to na nějakou kliniku ve Švýcarsku nebo Francii, tam mají řece víc zkušeností, a tím bych nechtěl nějak urazit české lékaře, jen jsem si myslel, že…"
" Máš pravdu o zkušenosti nejde, jenom nemám tolik peněz, nemůžu se nechat léčit, někde na prvotřídní klinice."
" Ty peníze nemáš, ale my se v nich přímo topíme, finance nejsou problém," ozval se Jimmy.
" Jste na mě všichni tak hodní,. Mami, prosím řekni něco "
" Proč si mi to neřekla dřív? Já to pořád nechápu."
" Nechtěla jsem ti přidělávat starosti, ale to už je teď jedno. Jen musím na operaci co nejdřív, dokud ještě nemám metastáze v celém těle."
" Fajn, takže teď musíme najít nějakou nemocnici, pokud možno co nejlepší v Evropě, a domluvit to tam. Kathy ujmeš se toho?" chopil se akce John.
" Jasně to je samozřejmý, mám pár kontaktů, jdu na to."otočila se na podpatku a v mžiku byla pryč.
"Musím se omluvit, nebo lépe odhlásit ve škole.Mami zavolej tam a nějak jim to vysvětli, jen jim neříkej pravý důvod, prosím."
"Dobře, jak si přeješ, Mirko."
"Co teď?"
"Teď ti jdu pomoct sbalit, odvezeme tě rovnou s sebou, zatím do Německa, máme tam dům a až seženeme nějakou kliniku, pak tam…" měl v tom jasno Paddy ještě dřív než jsem stačila otevřít pusu.
"Přece to tu nemůžu jen tak nechat, opustit to tady. Žiju tady, je to můj domov…" zlomil se mi hlas.
"Mirko, vzpamatuj se, musíš s nimi odjet, nemám tolik peněz, abych ti mohla dopřát to, co oni. Neber to tak, jako že se tě chci zbavit, tak to není a ty to víš, jen prostě je toho moc…"začala mě přemlouvat i mamka.
"Dobře, ale musíte zamnou s bráchou přijet, aspoň na víkend, slib mi to, pošlu to dopis, jo??" trvala jsem aspoň částečně na svém.
O 6 měsíců později:
Teď odcházím z nemocnice od Miri. Bydlím s celou rodinou v hotelu, ale vůbec mi to nevadí - chci jí být nablízku. To, co mi vadí je, že skoro nespím. Pořád na ni musím myslet. Vidím těch pár obrazů stejné dívky. Pořád se točí dokola, až mám občas pocit, že se z toho zblázním. Když jsme se viděli poprvé, její krásný úsměv, který v posledních týdnech vidívám tak málo. Nebo když ji můj bodyguard žádal, aby šla s ním na pódium - vykulila oči, oči jí zaplály jako malému dítěti o Vánocích. Zamyšlená nad Angelovým tichým nesouhlasem, který určitě vycítila už ten večer. Pak obrázek té vyhublé tváře s tmavými kruhy pod očima, se šátkem na hlavě. Jak je statečná, když se na mě dívá svým smutným pohlede, plným vyčerpání.Už skoro nic neváží. Včera jsem ji nesl na toaletu, lehce jsem ji unesl jednou rukou. Ona se jen smála, že má postavu, jakou vždycky chtěla, ale moc veselí v tom smíchu nebylo.
Dnes jsem mluvil s doktorem. Nemá to cenu. Našli další metastázi na játrech. Nemá to smysl. Tak se trápila a všechno zbytečně.
S těmito chmurnými myšlenkami jsem vešel do kostela sv. Pavla, zapálil svíčku a začal se tiše modlit za naši lásku.
Dnes za mnou byl, ostatně jako každý den, Paddy. Je to můj myšák. Nosí mi plyšáky, časopisy, talismany, dělá všechno pro to, abych se nenudila. Odložili natáčení další desky a celá rodina je tady v Paříži, aby mi mohl být Paddy nablízku.
Ale i přes to všechno cítím, že léčba nezabírá tak, jak by měla. Na žádost Kellyových mi žádný z doktorů neříká nic určitého, ale už jsem se naučila číst v jejich očích. Dnes Paddyho oči mluvily jasně. Viděla jsem rezignaci. Teď bude určitě v kostele zapalovat další svíčku, nebo se modlit.
Už nemám sílu, ale ani on ne. Je to náročné, vyčerpávající, a teď vidím, že i úplně zbytečné. Nechtěla jsem to vzdávat předčasně, jak jsem slíbila Paddymu, ale teď to vidím víc než jasně.
Večer za mnou přišel Paddy, Angelo, Barby a Patricia. Přinesli mi obrovského plyšového medvěda. Byl tak strašně roztomilý. Hned jsem ho objala a políbila, až se Paddy dotčeně ozval: " A co já?"
"Ty jsi můj medvídek, ale už trochu okoukanej, víš?"trochu jsem ho poškádlila, ale zároveň si všimla stínu v jeho očích a přeladila na vážnou vlnu.
" Paddy, já už nemůžu. Nemá to cenu, víš to sám. Viděla jsem tě, jak jsi mluvil s lékařem a pak odcházel se skloněnou hlavou z nemocnice. Proč mi to tajíte? Řekněte mi to, vidím to na Vás!"
" Dobře," nadechla se Trishka, " ne Paddy, nestrkej do mě, má právo to vědět. Miri, neděs se," chytla mě za ruku, " našli další nádor, sklopila oči.
" Kde?" hesla jsem.Tušila jsem, že to řekne, ale stejně mě to zaskočilo.
"Na játrech,"odpověděla Pat s očima zavrtanýma do podlahy.
" Celé to bylo úplně zbytečné!!! Trpěla jsem jako zvíře, a to jenom proto, abyste mi teď řekli, že to bylo k ničemu?"přestávala jsem se ovládat, " proč mlčíte, nikdo mi k tomu nic neřekne? Jasně, proč taky, se mnou se přece nepočítá, ale hlavně o mně se tady jedná! Uvědomuje si to vůbec někdo?"
Pak jsem se podívala do Patrickových očí. Leskly se slzami a mě rázem přešel ten příšerný vztek a bezmocně jsem se rozbrečela.
" Kolik mám času?" zeptala jsem se mezi vzlyky.
" Půl roku," odpověděl Angie. To bylo poprvé, co dnes promluvil.
"Co teď? Paddy, já bych chtěla s vámi odjet do Irska. Chci poznat místo, kde žijete, chci poznat místo, kde se cítíš doma. Vím, že budu jen přítěží a pochopím když odmítnete, ale je to moje poslední přání,"požádala jsem Kellyovce, jak jsem doufala, už naposledy.
" To víš, že tě tam vezmu, Slíbil jsem ti to, nebo ne? Já když něco slíbím, tak to dodržím, i kdyby nevím co…!"rozhorlil se Paddy, až jsem se musela zasmát.
O čtrnáct dní, už jsem si plně užívala Patricka celé dny v jeho domě na irském venkově. Staral se o mě skutečně dojemně. Až do konce. Miluju ho. Navždy.
O Miri, jsem se snažil starat tak, aby jí nic nechybělo. Chodili jsme spolu na kratší procházky, vzal jsem ji i ji na své oblíbené místo na útesech, kde jsem jí hrál a zpíval, zatímco ona měla svou hlavu položenou na mém rameni, unavené oči zavřené, ale i přesto byla tak krásná, jako nikdy. Líbali se ve vysoké trávě i se milovali, jen postupem času, radši zůstávala, na zahradě. Pak už byla tak slabá, že jsem ji musel nosit i na oběd, nebo večeři.
Ale vypadala spokojeně, i vlasy jí začaly pomalu dorůstat, takže se nemusela pořád zakrývat šátkem.
Umřela mi po pěti měsících v náručí a já si byl jistý, že už takovou lásku nezažiju. Pohřeb byl asi po čtrnácti dnech v Česku. Nevím, jak na to přišli novináři, ale bylo jich tam jako much. Druhý den se o tom všude psalo, bylo mi z toho zle. Chodily mi tisíce soustrastných dopisů od lidí, které jsem ani neznal, nebo spíš nechtěl znát. Všichni kolem mě chodili po špičkách, až mě to někdy vadilo. Radši jsem na celé dny vypadnul ven na útesy, koukal se do moře a vzpomínal, jak jsme tady ještě před osmi týdny seděli, a jak nám bylo fajn. Najednou je to pryč, ale teď už mi ji nikdo nevrátí.
Někdy v těchto dnech jsem se rozhodl, že zbytek života strávím v klášteře. Angelo mi to vymlouval horem dolem, ale marně.
A tak je to vlastně dodnes. Sedím tady a vzpomínám na svou ztracenou lásku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stáňušenka Stáňušenka | 1. února 2008 v 12:43 | Reagovat

jéžiiš Milagros ...to je úžasnééj příběh ...fakt strášně moc krásnej ..woowík :)

2 minnie minnie | 1. února 2008 v 17:28 | Reagovat

Mě se chtělo brečet, když jsem to četla....

3 Milagros Milagros | E-mail | 1. února 2008 v 19:36 | Reagovat

Díky moc, psala jsem to, když jsem na topm byla dost špatně, příští bude veselejší

4 Stáňušenka Stáňušenka | 2. února 2008 v 9:57 | Reagovat

sice to bylo moc smutný, ale kráásný ...tak doufám, že příští bude brzičko , pač píšeš opravdu dokonale =)

5 Milagros Milagros | E-mail | 2. února 2008 v 11:30 | Reagovat

Snad jo, teď jsem se trochu sekla....ale budu se snažit

6 Moňa Moňa | 2. února 2008 v 14:06 | Reagovat

Teda Mili to bylo moc krásné, sice smutné a brečela jsem u toho jak želva, jen tak dál těším se na další příběhy

7 Libča Libča | E-mail | 2. února 2008 v 15:20 | Reagovat

Ahojky Holky,

Chtěla bych vás poprosit, jestli by jste se podívali také na můj příběh ( V příbězích - Special Love ), který měl teď závěrečný díl. Píšu to jen pro to, že málokdo si přečte i to, co není zrovna na hlavní straně :) A mě by moc zajímaly vaše názory.

Díky moc :) Ahoj L.

8 erolka18 erolka18 | 2. února 2008 v 17:18 | Reagovat

Tenhle příběh je děsně nádhernej a taky mocinky smutnej.Přijde mi to jako opravdová skutečnost.

9 Libča Libča | E-mail | 2. února 2008 v 20:40 | Reagovat

Milagros, děkuju za komentář k mýmu příběhu, ale prosímtě jakbych to řekla... u kellysdreams je uplně jedno jak si kdo co vysní a moje příběhy a sny končí prostě šťastně, nejsem ten typ co sní a píše příběhy se smutným koncem, na to mám reálný život a svět kolem mě, proto se přesouvám do poněkud happy endových snů, tak snad to pochopíš...

10 Verča Verča | 2. února 2008 v 23:34 | Reagovat

Bože můj, to byl depresivní příběh, já jsem si nemohla pomoci

a ke konci jsem bulela jak malá, chudák Paddy, ale hlavně

Miri, jestli je na světě Bůh proč je tak krutý a bere si

takovou daň, i když to byl jen příběh, nejhorší na tom je,

že se tohle děje ve skutečnosti opravdu a spousta lidí

takto dopadne.

Koneckonců to byl i podobný případ maminky Kellys Barbary,

ta prohrála svůj život s touhle odpornou a nevyléčitelnou

nemocí také.

11 Libča Libča | E-mail | 3. února 2008 v 17:01 | Reagovat

Ahoj holky, Mslím si, že každá práce ( příběhy) jsou od každého autora zcela originální a na každém je něco krasnýho ( tím nehválím sama sebe :-D ) na každým příběhu ať už je od kohokoli se mi něco líbí a myslím, že každej takovej kdo píše a snží se projevit si azslouží pochvalu :))

PS: to bylo pro všechny obecně vzato :))

12 Nicol Nicol | 5. února 2008 v 10:28 | Reagovat

no to snad ne :-)

13 Nicol Nicol | 5. února 2008 v 10:32 | Reagovat

teda myslela jsem to stím klášterem

14 Nicol Nicol | 5. února 2008 v 10:46 | Reagovat

no ale jinak dobrý.

A že se to děje skutečně, to je nejspíš pravda.

Ale já pořád doufala žeto dobře dopadne :-( je to depresivní, a tak jsem si na tu depresivní náladu ještě pustila Milion flies a jeto jasný....

15 urgona urgona | Web | 2. dubna 2008 v 21:47 | Reagovat

je to smutný.... krásný, ale smutný

16 °AnNiE° °AnNiE° | 20. července 2008 v 19:42 | Reagovat

°Holky..vám řeknu já u toho brečím..ted sjem to dočetla v 19.41 je to krááásný..nechtěla bych být tou holčinou..jsou to krásný příběhy..máte talent..°

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama