Rozhovor s Paddym

26. října 2007 v 22:10 | Ajuš |  Články
Ze začátku se o vás moc nepsalo, to se ovšem změnilo v polovině 90. let,kdy jste byli na obálce skoro každého časopisu, tak jste o tom vždy snili nebo ne ?
Ano v tomto se náš sen splnil, vždy jsme snili o tom že budeme zpívat ve všech velkých městech, že budeme žít na lodi a na zámku,a že naše písně budou znát skoro v každé domácnosti.Všechny naše sny jsme prožili.Byli jsme vděční za úspěch a samozřejmě i za peníze se kterými jsme mohli udělat mnoho dobrého. Ale to co je v životě doopravdy důležité se penězmi zaplatit nedá. Naše rodina si to vše prožila a snad proto jsme zůstali tak otevření k Bohu. Každý z nás došel vždy k bodu, kdy se začal ptát sám sebe: Odkud vlastně pocházím? Co zde dělám? A jaké to bude po smrti ? Moji sourozenci a já jsme byli všichni pokřtěni a vychováni v katolické víře. Mě však nestačilo jen z tradice chodit do kostela a poslouchat kázání, a pak se vrátit zase zpět k denním činnostem jako by se nic nestalo. Moje zkušenost je : Že když s Bohem nežiješ, nic se v tvém životě nezmění. Všechno zůstane tak jak je. Musíš jím být osloven a předat mu svou otázku jako u nějakého svatebního obřadu.Bůh nám k tomu dá své svolení. Když se mu zaslíbíme věřit a jsme s ním ve spojení, zažijeme jeho lásku.
Zpívání v "Domě smrti" Matky Terezy
V roce 2003 jsi vydal své první solo album s originálními pop-punk rockovými a experimentálními písněmi. Cítíš se ty sám na této planetě jako vyhnanec? Nebo proč jsi vybral název " In Exile" (Ve Vyhnanství)?
Zkoušel jsem vymyslet nějaký výstižný název pro moje album, který by popsal nejlépe můj tehdejší stav. Odešel jsem dobrovolně "do Exilu" a také jsem produkoval toto svoje první album sám.Ale Exil pro mě znamená také něco jiného, když to vezmu z té filozoficko - náboženské dimenze.Pro mě je tento pozemský život umělecká cesta poutníka .Jak je řečeno v jedné církevní písni.." Jsme jen hosté na této Zemi".
Pomíjivost lidských životů je téma, na které v tvém albu taky dojde řeč. Podivuhodná a velmi těsná cesta leží mezi životem a smrtí často právě u mladých lidí. Zřejmost zabývat se touto otázkou lidské existence je starší než lidstvo samo. Jaká je tvoje zkušenost ?
Podle průzkumu který proběhl v Německu - 75 procent všech mladých ve věku mezi 14 a 24 let prochází fází, ve které přemýšlejí o sebevraždě. A někdy zbývá od přemýšlení ke spáchání sebevraždy jen krok.V naší konzumní společnosti je člověk pořád víc a víc zbavován svého pocitu radosti a štěstí. Jeho lidské hodnoty a duševní potřeby zůstávají stranou. Matka Tereza jednou výstižně řekla: " Duševní chudoba v bohatých západních Zemích je horší jak materiální chudoba v nejchudších Zemích světa."
Byl jsi tři měsíce v Kalkatě a tam jsi se mohl seznámit s prací řádu založeného Matkou Terezou " Missionáři lásky bližních". Když jsem krátce před smrtí Matky Terezy navštívil v Kalkatě jeden z "Domů smrti" " Kalighat" byl jsem zaskočen nesmírným obětováním se a láskou řádových sester.Jaké zážitky jsi měl z "Kalighatu" ty ?
Řádové sestry v Domě smrti mě vyzvaly abych je doprovodil na kytaru při zpívání jejich duchovních písní, což jsem rád udělal. Nejdříve v jednom nemocničním sále s asi tak 40 ceti vedle ležících mužů, většina z nich byli nalezeni na ulici nemocní,v těžkém stavu. Když jsem tam zazpíval svůj song "Pray pray pray".Tajil se mi v půlce písně dech. Z radosti a vděčnosti jsem nevěděl zdali se mám usmívat či plakat. Rozhodl jsem se pro úsměv, když jsem viděl jak se ti ostatní nemohoucí na mě usmívají a váhavě tleskají do rytmu. Zazpíval jsem jim pak ještě jednu píseň. Jeden 40 ceti letý ind jakoby ožil. Začal zpívat pár písní od Boba Marleyho a já zpíval s ním. Potom jsem se dostal ještě na ženskou stanici a zažil přesně to samé - tu samou radost.Tohle "vystoupení" mi dalo víc než naše koncerty před čtvrt milionem lidí ve Vídni.Ačkoliv u nás mladí lidí vyrůstají v blahobytu s veškerým možným školním a profesním vzděláním, je mnoho z nich frustrováno.Skoro každé druhé manželství v Německu se rozpadá a rodiče pak vychovávají svoje děti sami, aniž by se jim mohli plně věnovat.Svojí frustraci si děti musí nějak vybít, buďto agresivním či regresivním způsobem.Odtud se vtírá jejich otázka: Cos tím nesmyslným blbým životem ? Hluboko ve svém srdci cítí každý člověk, jestli je sám k sobě upřímný. Za každým hledáním,chtíčem je touha. A když ta touha po Bohu není utišena, hledají náhradu uspokojení, které jim alespoň na chvilku pomůže,ale které není na dlouho, neboť každé opojení končí kocovinou.
Kde je láska silnější než smrt.
Jak se vůbec mohou dostat tito frustrovaní hříšní lidé z tohoto dáblova kola ven ?
Když se kupříkladu rozbije nějaký milostný vztah, reaguje zklamaný partner nebo zklamaná partnerka v nejhorším případě sebevraždou, protože si on nebo ona myslí: Nemohu bez toho druhého nebo té druhé dál žít.Za tím ale vězí skutečnost, že člověk je na lásce závislý a že se snaží nalézt trvalou jistotu, zázemí a bezpečí v lásce která bude silnější než smrt.A tuhle touhu může utišit jen Bůh. V mé písni "Hope" (Doufání) mám takovouto situaci před očima, když zpívám: "Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem já sám chtěl spáchat sebrevraždu" Jak jsem stál v otevřeném okně a uslyšel vnitřní hlas abych toho nechal"…Boží milost zaplnila mojí prázdnotu a já mám ve své duši opět naději.
Tuto vnitřní prázdnotu pocítil také britský zpěvák Cliff Richard, když zemřel jeho otec a on se také cítil být opuštěný. Cliff mi vyprávěl, že se v ten okamžik ptal sám sebe, jestli by ho někdy mohl ještě někdo milovat, když už by nebyl tím světoznámým zpěvákem.To prožívá pokaždé když v půlnoci zhasne světlo ve svém hotelovém pokoji a je zcela sám.Cliff se vydal na cestu hledání Boha a našel ji. Hvězdu Jimmyho Hendrixe jeho osamělost zlomila a vzal si život , protože věděl, že by nikdy nemohl být doopravdy milován - říkával." Přišli jen aby si poslechli svou hvězdu Jimmyho Hendrixe. Ale člověk Jimmy Hendrix je nezajímá." Opakoval na jevišti ke svým fanouškům. Ve tvé písni "Movie" (Film) mluvíš také o kultu hvězd. Mohl by jsi mi k této písni něco říci ?
Ve své písni popisuji zážitky, které jsem prožil mezi mým 17 a 19 rokem, když jsme byli nemilosrdně zaplaveni vlnou slávy. Nemohl jsem udělat ani krok bez bodyguarda. Vše cojsem na veřejnosti udělal nebo řekl stálo hned dalšího dne ve všech možných novinách. V tomto okamžiku je to díky Bohu mnohem klidnější.Už nemusím na toaletě rozdávat autogramy.Hvězdný kult byl neúnosný a fanoušci mě občas pěkně nervovali, když si přišli v nevhodný okamžik pro svůj další autogram ke svým devadesáti co už měli doma. Jako by jim to nestačilo." Cítím se jako někdo, kdo hraje ve filmu", zpívám v té písni. "Když prodáš miliony desek, jsi světoznámý a každý tě chce pozvat. Připadáš si jako v bazénu mezi žraloky a mezi penězuchtivými gaunery. Manažeři a Agenti stále volají. Jaký smysl má tohle všechno, když se zítra ráno probudím opět sám ?"
Zatčen jako Mírový demonstrant v New Yorku
Ve tvém životě se počal nový den. Tvé oči nevidí jen tvůj vnitřní svět nýbrž i ten svět co se otevřel kolem tebe. Rozjímání a pokora tvoří sjednocení. Západní břeh a Svatá země, Palestinci a Izraelci - to je žhnoucí potické železo, kterému jsi na svém albu " In Exile" věnoval také jednu píseň. "Living in the line of fire" (Žít na ohnivé hranici) jak zpíváš. Život v linii střelby ti není lhostejný a ty poukazuješ ironicky na to, že to" co je správné a co je špatné závisí na tom na které straně stojíš."Odpověď pro toto dilema nacházíš v Otčenáši:" …Přijď království tvé, buď vůle tvá…Převzal jsi také politickou zodpovědnost a založil nadaci pro kulturní podporu v Asii a Africe. Jak vypadají tvoje mírové aktivity ?
V březnu 2004 jsem v Berlině vyzval půl milionu mírových demonstrantů k minutě ticha a naslouchání meditací Matky Terezy:
Plodem klidu je modlitba,
Plodem modlitby je víra
Plodem víry je láska
Plodem lásky je pomoc bližnímu
Plodem pomoci bližnímu je mír.
Potom jsem zazpíval svůj song " Pray pray pray".Když zůstaneme v pokoře a klidu - Bůh nám daruje vnitřní sílu, abychom mohli změnit hodně věcí: "Skrze tichost klid a doufání budete posíleni", stojí to v Bibly (Jesaja 30,15 Luther)Tady jsem byl také americkým občanem, připojil jsem se k mírové delegaci z Německa " Culture of peace"(Kultůra míru), spolu s nositelkou Nobelovy ceny míru Mairead Maquire z Belfastu, jsme se 40 ti člennou skupinou utvořili "tiché procesí" a demonstrovali před budovou spojenými národů. Zde platí zákaz demonstrací. Byl to pouhý projev nespokojených občanů. Jinými slovy : Kdyby USA zahájilo válku bez souhlasu většiny Spojených národů a bez souhlasu Rady bezpečnosti provinili by se proti Chartě Spojených národů a všech členských států kteří tu smlouvu podepsali Policie nás kolemjdoucí zatkla. My mírový demonstranti máme být tvrdě postihováni za to že nedodržujeme prosté pravidlo. Když ale sama velmoc obtěžkaná zákony, nezná ty které sami mají. A když je poruší a rozpoutají válku, zůstanou nedotčeni.Ve světovém tisku byly zveřejněny fotky z našeho zatčení v New Yorku - také v iráckých novinách. Jeden irácký novinář mi vyprávěl před "Palestina Hotelem" v Bagdadu, že mezinárodní noviny otiskly fotku velikosti plakátu z mého zatčení v New Yorku a přidali k ní trefný nadpis : "Když zacházíte takto s vašimi prominentními občany, nechceme tu mít vaše "umění Demokracie".Takže nakonec naši mírovou akci západní novináři okomentovali velmi pozitivně.
Hledání Boha
Tvoje Politická uvědomělost a zodpovědnost je následkem tvého osobního vztahu k Bohu. Jak jsi našel Boha ?
Tím co to vše zapříčinilo byl rozchod, konec mého milostného vztahu. Ihned po bolestivém rozchodu s mojí přítelkyní jsem napsal píseň "Mama". Matka je vždy ta první žena, kterou miluješ. Trpěl jsem bolestivou ztrátou mojí matky a rozhodl jsem se o tom napsat píseň.Když mi bylo 21 let ztratil jsem jedno velmi cenné přátelství.Ačkoliv jsem žil na zámku, slavný a úspěšný,cítil jsem uvnitř sebe úzkostnou prázdnotu. Znepokojovali mě otázky jako : Co tu vůbec dělám? O co vlastně v životě jde ? Co se stane když zemřu ?…Zoufalý jsem hledal odpovědi v Koránu. Můj buddhistický, čínský přítel mi jednou řekl toto: "Když chceš žít, musíš plavat proti proudu. K prameni života se dostaneš jen když budeš plavat proti proudu." Přitom jsem musel myslet na Ježíše, který řekl svým učedníkům: " Kdo mě chce následovat ten(…) vezme svůj kříž na sebe a následuje mě.(Marek 8,34).Když jsem nenašel uspokojující odpovědi v otázce smyslu života v jiných světových náboženstvích, chopil jsem se Bible. Při čtení Evangelia, které vypráví o životě Ježíše, jsem v sobě náhle pocítil osobní zaslíbení. Kristus mě zachvátil. V této fázi hledání (1999) jsem viděl v televizi dokument o Lourdech, o putevním místě ve Francii, které během každého roku navštíví kolem pěti milionu poutníků z celého světa. Nejdříve jsem si myslel že je to něco spíš jen pro babičky, nebo pro zázraku chtivé lidi, ale nic pro mne, se zdravým lidským rozumem. Bavil jsem se nad tím náboženským humbukem. Ten obraz modlících se a nemocných lidí, kteří trpěli a někdy se vraceli zpátky domů uzdraveni, se mnou uvnitř nic nedělal.O dva dny později jsem seděl ve vlaku do Lourd a najednou jsem se ocitl mezi tolika lidmi všemožného věku a národností. V kostelech a na volných prostranstvích oslavovali bohoslužby, modlili se a zpívali zbožné písně.Ti všichni chtěli porozumět Bohu. Někteří z nich měli mystické prožitky nebo jim přejížděl mráz po zádech. Mě to všechno velmi překvapilo.Pozoroval jsem mladé lidi, kteří byli plni nadšení. Tak jsem si konečně koupil růženec a začal se modlit, nejdříve s Otčenášem, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Druhý den jsem šel na bohoslužbu a modlil se k matce Boží. Ta mě přivedla k velmi osobní víře v Ježíše. Zde jsem se začal modlit.V Lourdech jsem nakonec strávil čtyři dny.Byl jsem sice už předtím přesvědčen o existenci Boha, z přírodních úkazů a z příběhů jeho zjevení. Ale zde ve společenství ostatních věřících lidí, jsem pochopil Boha osobně, i když jsem ještě nevěděl, jak se můj vztah víry rozvine dál, byl to začátek toho kdy sem zasel svou víru a otevřel své srdce Bohu.
"Kytara je jako moje duše."
Jako srovnání pro tvůj styk s Bohem, jsi si vybral hru na kytaru. Jak bys nám to mohl vysvětlit ?
Život bez Boha je jako kytara bez svého obalu. Po čase se objeví první škrábanec, utváří se trhliny, dřevo se ohýbá a pomalu ničí. Než se na tu kytaru začne hrát musí být naladěné struny. To samé předchází i modlitbě. Chtěl bych žít v harmonii a v souladu s Boží vůlí. Časem se musí tu a tam vyměnit struny, protože jsou opotřebované nebo špinavé a už nezní tak dobře.To samé je se zpovědí, ke které chodím každé tři nebo čtyři týdny. Když moje duše (kytara) leží v Božích rukou, zní i hraje báječně. Při katolickém Dni mladých v Římě, jsem vložil plně svůj život do Božích rukou : Totus Tuus. Tímto krokem víry jsem se naprosto oddal Bohu. Protože moji tehdejší přátelé neměli tak silné pouto k Bohu či k víře nemohli mi proto pomoci v "růstu" mé víry. A proto jsem dostal díky mnichům v klášteře poučení v křesťanské víře. S nimi jsem mohl vyměňovat a prohlubovat svoje zkušenosti. Mimo to jsem se také seznámil s mladými křesťany z mnoha evangelických kostelů, se kterými jsem se také mohl podělit o své křesťanské zkušenosti. Nediskutovali jsme jen o našich konfesních různostech jako Eucharistie, a o papeži ale vůbec o všech našich společných křesťanských znalostech, a zážitcích.
Naleznutí mého života
Co pro tebe znamená "vztah" k Ježíši ?
To je vůbec ta nejdůležitější a nejintimnější otázka. Poněvadž Ježíš je mi blíž, než já jemu. Proto je každý pokus zachytit slovy to co pro mě Ježíš znamená nemožný. Abych byl ale konkrétnější, můžu jen citovat Svatého Františka: " Ty jsi můj pán a mé všechno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ajuška ajuška | Web | 14. listopadu 2007 v 12:58 | Reagovat

já ho prostě miluju

2 minnie minnie | 16. listopadu 2007 v 14:41 | Reagovat

Myslis Paddyho? :] Tak to je nas vic :]

3 Kate Kate | Web | 5. února 2008 v 22:44 | Reagovat

No to teda je..:)

4 lovekellys lovekellys | 10. června 2010 v 21:12 | Reagovat

myslím si,že je velmi štastny. : ) skuste si predstavit to co prezival on : )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama