Láska je krutá 5.

30. září 2007 v 19:06 | Lucka Čmolíková |  Příběhy
Kapitola 9
Seděla jsem vedle Patricka na našich útesech a dívala se do tmavých vln pod sebou. Slunce nás hřálo svými životodárnými paprsky a Patrickovým vlasům propůjčilo barvu zralých klasů obilí. Zářily stejně jako jeho úsměv. Svými prsty mě jemně hladil po tváři…
Ten nádherný sen mi pomalu mizel v mlze a já si s nevolí uvědomila, že se probouzím. Nebo snad ne? Vždyť ty něžné doteky na mé tváři neustávaly. Přinutila jsem únavou ztěžklá víčka, aby se zvedla a já užasle hleděla do Patrickových očí. Byla jsem naprosto zmatená. Nevěděla jsem, jestli se mi to všechno ještě nezdá. On však doopravdy seděl vedle mne. Zaraženě jsem se posadila, odsunula se od něho dál a cizím, neosobním hlasem se stručně zeptala:
"Co tady děláš?"
Můj přístup ho zjevně rozrušil.
"Chtěl…, chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku," odpověděl rozechvěle.
"Jde to, jak vidíš. Ještě něco?" odsekla jsem a nejradši bych si nafackovala. On je přece ten, kdo má právo se zlobit.
"Ne. Nic víc!" řekl odměřeně, zvedl se a odcházel.
Do očí mi vhrkly slzy a já tiše zaprosila:
"Odpusť…"
Zastavil se, ale zůstal ke mně zády.
"Nevím, co se to se mnou děje. Jako bych to ani nebyla já. Prosím, vrať se domů a zapomeň na mě."
"Tohle opravdu chceš?" obrátil se a pronikavě se na mě zadíval.
Nedokázala jsem odpovědět. Vrátil se k mému lůžku a posadil se ke mně.
"Řekni jen, že si to přeješ a já odejdu."
"Proč mě tak mučíš?" vzlykala jsem.
"Já tebe? To ty se mnou zametáš, vážená. Myslíš, že jsem se štval takovou dálku jen pro to, abys mi řekla, že na tebe mám zapomenout? To dost dobře nejde. Copak už ke mně nic necítíš?"
"Ty dobře víš, že to tak není," bránila jsem se chabě.
"Tak proč to všechno chceš zničit?"
"Ale já přece nechci nic zničit. Jen jsem si uvědomila, že vždycky bude někdo, kdo nám bude závidět. A co uděláš? Vůbec nic. Nebo snad myslíš, že nás čeká nějaká klidná budoucnost?"
Tázavě jsem na něj upřela zrak. Patrick jen smutně sklonil hlavu.
"Takže to je absolutní konec?" dostal ze sebe za nějakou dobu a v jeho hlase bylo znát, že nemá daleko k pláči.
"Ano, Patricku. Věř mi, že to tak bude nejlepší. Budeme žít každý svůj život. Ty se vrať ke své rodině a já zůstanu tady. Bůh ví, třeba se jednou naše cesty zase zkříží…"
Po tváři mu tiše stékala slza a nejinak tomu bylo i u mne. Několik minut jsme tak strávili, každý ponořen do vlastních myšlenek, až se mne Patrick zeptal:
"Jak dlouho ještě musím čekat, než mi bude konečně dopřáno trochu lásky a volnosti?"
"To já nevím, Patricku. Jen ti můžu slíbit, že v mém srdci budeš mít vždycky místo. Kdekoli se ocitneš, já tam budu s tebou."
Jen přikývl, vstal a zamířil ke dveřím. Já ho šla doprovodit. Mezi nimi se však ještě otočil.
"Smím tě ještě naposledy políbit?" požádal mne.
"To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat?" řekla jsem po pravdě.
Trochu váhavě ke mně přistoupil a ovinul ruce kolem mého pasu. Já se prsty probírala v jeho hedvábných vlasech. Pak mne vyhledaly Patrickovy sametové rty a naše ústa splynula v posledním políbení smíšeném se slzami.
"Sbohem, Patricku…" vydechla jsem tiše.
"Ne," usmál se smutně, "jen miluju tě."
"Miluju tě…"
Naše ruce, které byly dosud propleteny, se bolestně rozpojily. Když odešel, bylo mi, jako bych ztratila část sebe samotné.

O 2 roky později

"Cože? To snad nemůže být pravda!" vykřikla jsem překvapeně a radostně zároveň, když jsem se od svého manažera dozvěděla tu neuvěřitelnou zprávu. Byla jsem nominována na ocenění "Goldene Kamera" v kategorii "Objev roku", jejíž vyhlášení se konalo za měsíc v německém Kolíně nad Rýnem. Mírně jsem zpanikařila. Jak je to vůbec možné? Vždyť teprve před půl rokem vyšlo mé první sólové album s názvem "Memories". Měla jsem dvě konkurentky, které na tom byly podobně jako já. To bylo vše, co jsem zatím o této soutěži dokázala vypátrat.
Poslední noc před dnem D jsem na spánek neměla ani pomyšlení. Zítra se možná rozhodne o mém dalším životě a já na to nejsem ani trochu připravená. Myšlenky mi zalétly k Patrickovi. Nebylo chvíle, kdy bych si na něho nevzpomněla. Zavřela jsem oči a vybavila si dobu před dvěma roky, čas, kdy jsem byla po jeho boku…
***
Patrick dlouho do noci hleděl z okna v irském sídle East Grove. Zítra časně ráno odlétá s celou rodinou do Německa na vyhodnocení soutěže "Goldene Kamera". Byli nominováni v kategorii "Skupina roku" a toto pozvání prostě nemohli odmítnout. Patrick hluboce vzdychl. Byly to už dva roky, ale on stále nezapomínal. Ani nechtěl. Když byl s Lucy, prožíval nejkrásnější období svého života. Pochyboval, že ji ještě někdy spatří. Rozbolela ho hlava, tak si vzal prášek na uklidnění a pokoušel se usnout. Zítra musel být fit.
***
Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. Nervy se uklidnily a já se posadila na předem určené místo v první řadě po pravé straně. Pohodlně jsem se opřela a sledovala moderátora, který doprovázen bouřlivým potleskem vyhlašoval nominace první kategorie "Zpěvák roku". Asi po půl hodině se dopracoval k oznámení "Skupiny roku".
"A vítězem se stává skupina…"
V sále vládlo napjaté ticho.
". … The Kelly Family!" mohl si uvaděč vykřičet hlasivky stejně jako publikum.
Jako v transu jsem zírala na jeviště, kde se objevilo devět mně dobře známých sourozenců.
"Proč jsi mi neřekl, že tu taky budou?" vyjela jsem na svého manažera, který seděl vedle mne.
"Neptala ses," pokrčil rameny, ale já ho sotva vnímala.
Očima jsem vyhledala Patricka, jenž právě přebíral cenu od člena kapely Aerosmith, kteří byli pro dnešní večer pověřeni předávat vítězům zlatou kamerku. Zdvihl ji do vzduchu a sálem se rozlehl nadšený křik fanoušků. Poté se všichni přemístili dozadu na pódium, kde se shromažďovali výherci večera.
"A konečně poslední kategorie, na kterou jistě už netrpělivě čekáte," zubil se moderátor. "Cenu za "Objev roku" přijde opět předat Steven Tyler!"
Proti mé vůli se mi rozklepaly ruce, když jsem sledovala slavného zpěváka, jak beze spěchu rozlepuje obálku se jménem jedné z nás tří.
"A "Objevem roku" se stává…"
Před očima jsem měla tmu a v hlavě mi hučelo.
" … Lucia!!!"
Panebože - to není pravda! Dokázala jsem to! Trochu strnule jsem vstala a vystoupila po schůdcích nahoru na jeviště. Úplně vyvedená z míry jsem přijala cenu a vykoktala ze sebe děkovačku. Všechno se zdálo tak neskutečné, až jsem se bála, že se každou chvíli probudím. Ale nic podobného se nestalo. Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Podívala jsem se tím směrem a střetla se s temně modrýma očima Patricka Kellyho. Jen s vypětím všech sil jsem se dokázala odtrhnout.
Už už jsem se chystala zmizet z oslnivé záře reflektorů, když mi v mém úmyslu zabránil opět ten dotěrný moderátor. Byl snad ještě horší než novináři.
"Dovolte mi jednu otázečku," tlemil se na mě a já se mu jeho škleb snažila oplácet.
"Nemáte náhodou něco společného právě s Kelly Family?"
"Ano, je to tak. Kdysi jsem s nimi vystupovala," přikývla jsem.
"Já to věděl!" zajásal a hned se obrátil na Patricka.
"Můžete nám to potvrdit?"
"Ano, opravdu tomu tak bylo."
"To nám ovšem musíte něco společně zahrát!" nasadil tomu moderátor korunu.
Publikum jej samozřejmě podporovalo. Pokoušeli jsme se z toho nějak vyvléknout, ale marně. Fanoušci skandovali název našeho největšího hitu "Light In The Darkness", jenž jsem před dvěma lety zpívala právě já s Patrickem. Mlčky jsme se na sebe podívali a Patrick mi podal kytaru. Naše ruce se přitom dotkly. Projely mnou všechny ty dobře známé pocity.
Ztichlým sálem se nesly první tóny překrásné balady, do níž jsme oba skryli svá přání a touhy. Pár vteřin poté, co dozněl poslední záchvěv strun, se v hale strhl ohlušující aplaus, který neměl konce. Několikrát jsme se uklonili a pak se odebrali každý na své místo. Krátce na to pořad skončil.
Diváci se rozešli, hlediště i pódium se vyprázdnilo. Já se rovněž chystala ztratit, ale u východu se za mnou ozvalo:
"Myslíš, že udělám stejnou chybu jako tenkrát?"
Zarazila jsem se. Jak bych nepoznala Patrickův hlas. Pomalu jsem se otočila. Stál jen několik kroků ode mne.
"To, že jsem tě nechal odejít, byla největší blbost v mém životě," pokračoval a já se neubránila úsměvu. Přistoupil ke mně a pevně mne k sobě přitiskl.
"Už tě nikdy nepustím. Budu si tě hlídat jako oko v hlavě."
Vztáhla jsem ruce a objala ho kolem krku.
"Chyběls mi."
"Ne víc, než ty mně," řekl vážně, uchopil můj obličej do svých dlaní a políbil mne. Po dvou nekonečných rocích nám bylo souzeno se znovu setkat.
"Víš co?" usmála jsem se. "Jsem moc ráda, žes mě tenkrát zachránil."
"Udělal bych to znovu. Nikomu a ničemu už nedovolím, aby mi tě vzal."
Ruku v ruce jsme se vydali na společnou cestu životem. Snad jsme si vybrali tu správnou!
Kdo ví…..

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moňa Moňa | 30. září 2007 v 20:20 | Reagovat

jé krásně to skončilo

2 Nicol Nicol | 1. října 2007 v 0:56 | Reagovat

moc hezký, hlavně že máme happyend :-)

3 kellík kellík | 1. října 2007 v 14:23 | Reagovat

pěkný konec,škoda jen že to byla poslední kapitola,tenhle příběh se opravdu moc povedl!

4 Mia Mia | 1. října 2007 v 18:18 | Reagovat

ach, no proste krasne, nemam slov... =) len skoda, ze je uz konec, mohlo sa to rozvijat dalej. Ale hlavne, ze to dobre dopadlo.

No vidim ze je tu pre nas (zavislych) pripraveny dalsi pribeh.

5 minnie minnie | 2. října 2007 v 17:35 | Reagovat

To bylo proste uzasny, uzasny a jeste jednou uzasny. Pisni nam jeste neco dalsiho prosim, moc hezky se to cte. Diky :o]

6 nadine nadine | E-mail | 4. října 2007 v 21:08 | Reagovat

holky jsem moc rada ze vas to tak uchvatilo vlastne patrim mezi vas.na ceste je dalsi dilo luciuska te co psala tento pribeh a davam vam sem dalsi a dalsi tak jen doufam ze se vam taky budou libit.

7 kičinka kičinka | 26. srpna 2008 v 12:50 | Reagovat

no tak toto bol fakt ale fakte ze super pribeh!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama