Láska je krutá 3.

24. září 2007 v 20:33 | Lucka Čmolíková |  Příběhy
Kapitola 7
Dny našich životů míjely jeden za druhým. Špatné události střídaly ty dobré a zdálo se být všechno celkem v pořádku. Až do té doby, než jsem jednoho rána šla vybrat osobní poštu kterou nám posílali naši nejbližší přátelé.
Mezi tou spoustou dopisů a pohledů jsem našla i dvě obálky se svým jménem. Na jedné jsem poznala maminčino někdy téměř nečitelné písmo, ta druhá však byla nadepsána kostrbatými tiskacími písmeny. Pokrčila jsem rameny a vyběhla schody, abych si obě psaní mohla v klidu přečíst v soukromí svého pokoje. V celém domě jsem byla sama. Patricia s Angelem, Barby a Johnem šli do města, Maite s Jimmym a holkama nakupovali a Kathy s Patrickem a Joeyem jeli do sousedního města na bleskové interview.
Při vzpomínce na Patricka jsem se musela pousmát. Den ode dne jsem ho měla raději. Na mysli mi vytanula jeho láskyplná objetí a já se zachvěla při pomyšlení, že za pár hodin mne opět sevře v náručí. Od toho incidentu s Lenny jsme se již nepohádali. S ní jsem se jakžtakž usmířila, ale bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív.
Uvědomila jsem si, že v ruce držím stále ještě zalepené obálky, a tak jsem nedočkavě roztrhla tu z domova. Celkem nic nového, ale alespoň je všechno v pořádku. Docela se mi stýskalo, jelikož jsem doma nebyla už přes půl roku. V brzké době jsme ale měli naplánovaný koncert právě v České republice, a tak se opět podívám domů. Dočetla jsem až do konce a hustě popsaný list vložila zpět do obálky. Ještě mne čekalo druhé psaní.
Zdolala jsem pevně zalepenou obálku a zvědavě rozložila obyčejný linkovaný papír, na němž bylo pokřiveným písmem načmáráno několik řádek:
"Doufám, že jsi spokojená. Máš teď všechno. Slávu, peníze i lásku toho nejlepšího člověka na světě. Já nemám nic. Přeji si, abys dopadla stejně a ještě hůř!!! Jednou za to zaplatíš! S "láskou" B."
Šokovaně jsem to četla několikrát za sebou. Stále jsem tomu nevěřila. Kdo by mě mohl takhle nenávidět? Proti své vůli jsem se roztřásla. Je pravdou, že jsem něco takového mohla očekávat, vzhledem k naší popularitě, ale přece jen to se mnou zamávalo.
Sebrala jsem veškerou duchapřítomnost a ukryla dopis na dno zásuvky. Rozhodla jsem se, že o tom nikomu neřeknu. Všichni mají dost svých starostí na to, abych je otravovala ještě já. Uklidnila jsem se tím, že takových dopisů dostává každá známá osobnost tisíce, tak proč z toho dělat vědu, a čekala na návrat Patricka a zbytku rodiny.
***
Několik následujících dnů nic nepřišlo, a tak se mi začala vracet dobrá nálada. Doufala jsem, že už je po všem, ale omyl. Dopisy začaly chodit pravidelně každý den, stále se stejným obsahem, někdy i horším. Ve studiu jsem se nedokázala soustředit. Stále se mi na mysl vracela ta slova:
"Máš všechno, ty mrcho, …"
Připadala jsem si jako loutka, za jejíž provázky tahá někdo, o kom jsem věděla pouze to, že jeho jméno začíná písmenem B. Ani Patrickovi neušla změna v mém chování a stále se vyptával, co se to se mnou děje. Nenašla jsem však odvahu svěřit se mu.
Neustále jsme se hádali i kvůli každé prkotině. Nakonec mi navrhl, ať si dáme pauzu, že to takhle dál nejde. Věděla jsem, že je na mě naštvaný, ale pravý důvod svého chování jsem mu neprozradila.
Po tomto prakticky rozchodu jsem cítila potřebu si s někým promluvit. O všem, co mě trápilo, kromě těch dopisů. Vydala jsem se za Janet. Byla sice u sebe v pokoji, ale ne sama. S Lenny. Zeptala jsem se, jestli by na mne neměla chvíli čas.
"Jo, hned. Ale nejdřív si promluvím s Lenny," zněla její odpověď.
Tiše jsem za sebou zavřela a vrátila se k sobě. O několik dní později jsem to zkusila znovu. Tentokrát šla pro změnu s Lenny do města. Když jsem se za ní stavěla potřetí a ona zrovna spěchala za Lenny do studia, vzdala jsem to nadobro. Během jednoho týdne jsem ztratila Patricka i nejlepší kamarádku.
A ještě ke všemu ty dopisy. Vždycky když jsem ve schránce objevila už dobře známou obálku, ztuhla mi krev v žilách. Uzavřela jsem se do sebe, na zkoušky chodila jen zřídka a s ostatními členy kapely se téměř nestýkala. Všechno se to na mě valilo. Ať jsem chtěla sebevíc, nepřestalo to. Byla jsem pod ohromným tlakem, ale stále jsem vše tajila.
Vše nakonec vyvrcholilo na oslavě úspěchu nového alba, která se konala na pláži. Zprvu jsem na ni vůbec nechtěla jít, ale přemluvila mě Marcy. Že prý nesnese, abych seděla sama v pokoji, zatímco všichni budou venku. Jako by toho nebylo dost, ještě jsem se ten den pohádala s Janny. A to pořádně. Ani nevím, kdo to začal, nějak mi to všechno splývalo, ale přesně si pamatuju, co mi řekla na závěr:
"Nesmíš pořád myslet jenom na sebe. Uvědom si, že tu nejsi jen ty!"
Po tomhle jsem si byla jistá, že se mnou už nepromluví ani slovo. Naše hádka, veškeré ty traumatizující dopisy, rozchod s Patrickem a postoj zbylých členů skupiny vůči mně - to všechno se mi nyní promítalo před očima jako film na plátně, když jsem upírala zrak na nekonečný oceán. Cítila jsem se hrozně. Už jsem skutečně nevěděla, jak dál. Vtom ke mně přišla Marcy. Byla oblečená do dlouhých letních šatů. Já měla jako obyčejně černé kalhoty a triko s dlouhými volnými rukávy téže barvy.
"Proč se nejdeš bavit jako ostatní?" ptala se.
"Nemám moc náladu. Chci být chvíli sama," řekla jsem.
Pochopila a nechala mě být. Netušila, že mi pouhý pohled na smějícího se Patricka ve společnosti Janet a Lenny, trhá srdce na kusy.
Odlepila jsem se od zábradlí, o nějž jsem se doposud opírala a pomalu zamířila po jemném písku k moři. Bylo stále blíž a blíž a zdálo se ještě mocnějším a hrozivějším. Šla jsem vstříc temným modročerným vlnám, které v sobě ukrývaly mé vysvobození. Nad hlavou mi zářily miliony hvězd, když jsem ucítila, jak mi chladná voda smáčí kalhoty.
Pak mi sahala až po pás a já hleděla do tmavé hloubky před sebou, do níž jsem se chtěla vrhnout a ukončit tak své trápení. Být konečně volná… Vtom jsem někde v dálce za sebou uslyšela Marcyin zděšený výkřik:
"Lucy, nééé!"
Já však nevnímala. Ani v nejmenším jsem ji nehodlala poslechnout. Už jsem téměř nedosahovala na dno. Pak mě vlny milosrdně pohltily a vodní hladina se nade mnou zavřela. Svět se mi pomalu ztrácel v nenávratnu a mé vědomí se rozplývalo v mlze. Pár sekund před tím, než jsem ho pozbyla docela, jsem ucítila, jak mě něčí ruce vytahují zpět nad hladinu.
***
Probrala jsem se na písčitém břehu. Kolem sebe jsem spatřila spoustu ustaraných tváří. Za svůj život jsem vděčila Patrickovi, ale v tu chvíli jsem si toho ani trochu nevážila. Spíš naopak. Propukla jsem v zoufalý pláč a mezi vzlyky ze sebe dostala:
"Proč jsi mě tam nenechal?" vyčítala jsem Patrickovi jeho skutek.
Ten jen zvedl hlavu a požádal své sourozence hlasem, který nepřipouštěl odporu:
"Nechte nás teď chvíli. Potřebuju si s ní promluvit!"
Chtě nechtě se všichni vzdálili a Patrick mne objal. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale on mě držel pevně.
"Já už se nechci tady na tom světě trápit. Měls mě nechat to udělat," vedla jsem si dál svou.
"Nesmysl!" zarazil mě prudce a zblízka se mi zadíval do očí. "Nedovolím nikomu a ničemu, aby mi tě vzal, rozumíš? Miluju tě a nemám v úmyslu se tě je tak pro nic za nic vzdát."
Poslouchala jsem se skloněnou hlavou. Poté jsem vstala a zamířila do domu. Patrick se za mnou rozeběhl a obrátil mne k sobě.
"Nemáš mi k tomu co říct?"
"Nerozumíš ničemu. Vůbec nevíš, proč jsem to chtěla udělat," odsekla jsem.
"Tak mi to už konečně řekni. Co se mohlo stát tak strašného, že ses kvůli tomu chtěla zabít?" docházela mu trpělivost.
Mlčky jsem mu naznačila, aby mě následoval. Ve svém pokoji jsem sáhla do nejspodnější zásuvky a vytáhla svazek asi šedesáti dopisů. Hodila jsem je před něj na postel.
"Spokojen?" otázala jsem se ironicky a se slzami v očích se postavila k oknu, zády k němu.
"Proč jsi mi to neřekla už dřív?" zeptal se po chvíli tiše.
"Původně jsem chtěla, ale viděla jsem, co všechno máš na starosti a že je toho na tebe moc. Nemohla jsem tě ještě zatěžovat s tímhle," bránila jsem se.
"Tys nevěděla, že za mnou můžeš přijít kdykoliv? Kdybych to jen tušil, nic takového jako dnes se vůbec nemuselo stát. Máš ponětí, kdo by to mohl být?"
"Ne," přiznala jsem po pravdě.
"Však já to zjistím. A slibuju ti, že už se to nebude opakovat. Nikdy. Rozumíš?"
Jen jsem přikývla, ale ani jednou se na něho nepodívala.
"No tak. Teď už se nemusíš ničeho bát. Pojď ke mně," vyzval mne.
Chvíli jsem otálela, ale pak se váhavě otočila a schovala se v jeho objetí. Nikde jinde jsem se necítila tak bezpečně jako u Patricka.
"Chceš se vrátit dolů?" zeptal se mě po chvíli.
"Ne, radši bych zůstala tady, jestli ti to nevadí."
"Samozřejmě," přikývl a chtěl mě znovu obejmout.
Já se však odtáhla s tím, že bych si potřebovala všechno v klidu promyslet. Byl sice trochu zaražený, ale bez námitek odešel k sobě do pokoje. Sesbírala jsem všechny dopisy rozložené na posteli a uklidila je opět na dno zásuvky. Bylo mi jasné, že i kdyby s tím ten dotyčný nebo dotyčná přestali, vždycky se najde někdo, kdo nám naši lásku bude závidět. Patrick nikdy nebude patřit jen mně.
Nakonec jsem dospěla k závěru, že nejrozumnější bude, když odtud hned zítra odjedu zpátky do Čech. I když mě to nesmírně bolelo. Bude to tak lepší pro všechny. V rychlosti jsem si sbalila věci a vydala se za Patrickem. Měla jsem v úmyslu se s ním rozloučit, ale pokud možno tak, aby nepoznal, co se chystám udělat.
Zaklepala jsem na dveře a potichu otevřela. Paddy ležel na posteli, paži položenou přes oči. Jakmile jsem vstoupila, vstal a šel ke mně.
"Rozmyslela jsem si to. Nechci být sama," usmála jsem se.
"Mám tě tak rád, holčičko moje," zašeptal mi do vlasů.
Políbili jsme se a nezůstalo jen u toho. Vychutnávala jsem si každičký okamžik, každičký dotek, protože jsem věděla, že je posledním. V jeho náruči mi bylo dovoleno zapomenout…
***
Procitla jsem už za svítání. Opatrně jsem sundala Patrickovu ruku, kterou mě objímal kolem pasu a potichu vstala. Bleskurychle jsem se oblékla a na čistý list papíru napsala pár řádek na rozloučenou. Slzy mi bezhlučně stékaly po tvářích a na několika místech rozmazaly písmo.
Shrnula jsem veškeré své pocity a na závěr uvedla, že je mi hrozně moc líto, jak to dopadlo a že jsem si vědoma svých chyb. Poprosila jsem všechny o prominutí a tím byla má zpověď u konce. Bylo na čase, abych se vydala na cestu a zmizela všem ze životů.
Mezi dveřmi jsem se však ještě otočila a naposledy se zadívala na tvář spícího Patricka. Vrývala jsem si do paměti detaily jeho obličeje, abych si jej kdykoliv mohla připomenout. Neubránila jsem se svým citům a ještě jednou se k němu vrátila. Chvějícími se rty jsem se něžně dotkla jeho čela, setřela poslední slzy a vyplížila se z pokoje.
***
Ani v letadle jsem se nemohla zbavit pocitu lítosti, ale na druhou stranu mi bylo útěchou, že jsem udělala dobře. Můj let měl trvat něco málo přes dvě hodiny a ten čas jsem využila k tomu, abych se vzpamatovala z toho nejhoršího. Opřela jsem si hlavu o malé okénko a snažila se na nic nemyslet.
***
Patrick se probudil pár minut po deváté. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal a zjistil, že Lucy už vedle něj neleží. Rázem byl na nohou a oblečený. Chtěl vyrazit z pokoje a podívat se po ní, když vtom spatřil na stole pomačkaný lístek. Se zlou předtuchou jej rozevřel a začal číst. Čím déle četl, tím víc se jeho obavy naplňovaly. Než se dostal k závěru, oči se mu zalily slzami. Všiml si ještě malého dodatku:
"PS: "Prosím, nehledej mne. Bude to tak lepší. S láskou tvoje Lucy."
Zprvu tomu nemohl uvěřit. Vracel se k těm řádkám znovu a znovu. Nakonec mu dopis vyklouzl z rukou a on skryl svou tvář do dlaní. Ani ten nejlepší spisovatel by neuměl popsat tu bolest, která se mu usadila v srdci. Dal by snad i svůj život za to, kdyby mu někdo poradil, jak dál. Nevěděl, co má dělat a ta bezmoc ho trápila.
Umínil si, že nejprve vyřeší tu záhadu s výhrůžnými dopisy. Měl podezření na jednoho člověka, jehož jméno začínalo písmenem B, ale svou teorii si musel ověřit. A začal s tím hned.
***
Z pražského letiště mě domů odvezl autobus, který pamatoval lepší časy, ale alespoň byl v pojízdném stavu. Nezúčastněně jsem pozorovala ubíhající krajinu a z dálky ke mně doléhalo žvatlání dvou malých dětí, sedících za mnou. Nevadilo mi to, stejně už jsem vystupovala.
Byla jsem doma. Poprvé po osmi měsících. Tolik se toho za tu dobu událo, ale mně připadalo, jako by to bylo teprve včera, co jsem odtud odjížděla za Kelly Family vstříc kouzelnému životu na pódiu. S povzdechem jsem se vydala po důvěrně známé cestě domů s úmyslem zapomenout…
***
Patrickovo podezření bylo čím dál tím nejasnější. Ten, koho měl původně na mysli, se ukázal jako naprosto nevinný. Ve svém pátrání však nepolevoval. Podle razítka si zjistil poštu, odkud byly ony dopisy odesílány. Promluvil si s místní doručovatelkou a ta mu poradila, že když chvíli počká, setká se tu s děvčetem, které odtud den co den nechává posílat stále stejné obálky na tutéž adresu. Dovolila mu, aby se schoval za pootevřené dveře kanceláře a pozoroval příchozí. Až prý přijde ta, na niž čeká, dá mu vědět.
Patrick poslechl. Netrvalo dlouho a starší paní u přepážky už na něho mávala. Poděkoval jí úsměvem a zvědavě upřel zrak na dveře. Ty se v tom momentě otevřely. Patrick ve svém úkrytu jen vytřeštil oči, jako by nevěřil tomu, co vidí. ´ Proboha, to snad není pravda,´ blesklo mu hlavou. ´ Čekal bych kohokoliv, ale proč ONA???´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kellík kellík | 25. září 2007 v 14:30 | Reagovat

=)teda to je napínávé tak honem další díííííl..........!

2 Moňa Moňa | 25. září 2007 v 19:02 | Reagovat

ježíš nenapínej to je strašný kdo to je? a kolik to má ještě dílů?

3 Nicol Nicol | 25. září 2007 v 22:23 | Reagovat

to bude určo Lenny

4 Mia Mia | 25. září 2007 v 23:31 | Reagovat

tiez sa priklanam k tomu, ze to bude Lenny, a tiez nechapen preco Lucy pred nim utekla domov.Asi preto aby to bolo napinavejsie :)

5 Luciusek Luciusek | E-mail | 26. září 2007 v 8:22 | Reagovat

Zdravím, milé čtenářky, to je účel, takhle napínat :-))), ještě vás čekají 2 kapitolky. Nebojte, dočkáte se odhalení i důvodu, proč zdrhla. Ono to totiž musí být docela drsný život pod mikroskopem bulváru a s těma všema hysterkama kolem. A pro normálního člověka, který tomu jen přihlíží, to musí být docela šok.

6 Nicol Nicol | 26. září 2007 v 8:53 | Reagovat

jen dvě? :-(

ale hlavně když bude happyend.....

jinak nehraju....

7 Nicol Nicol | 26. září 2007 v 8:55 | Reagovat

jo a mohly byste mi poradit? Jak je tam Láska je krutá 1, tak tam je hned kapitola 3 - kde najdu začátek? Plz... nikde to nevidím :-(

8 Luciusek Luciusek | E-mail | 26. září 2007 v 9:11 | Reagovat

To se nechte překvapit, :-))) Hned dneska posílám další.

9 Luciusek Luciusek | E-mail | 26. září 2007 v 9:31 | Reagovat

to Nicol: Ten začátek najdeš v archivu Září 2007, je to jen název bez čísla.

10 Nicol Nicol | 26. září 2007 v 10:50 | Reagovat

Děkujii

11 nadine nadine | E-mail | 26. září 2007 v 18:19 | Reagovat

ahujky vsichni !!!jsem rada ze sem vam pribeh tak libi a zvlast dekuju luciuskovi ze mi je zasila a ja je muzu davat sem.thank you =)

12 Mia Mia | 26. září 2007 v 19:21 | Reagovat

...a este som vcera zabudla... je to mooooc pekne (ako aj tie predosle), ale to ty uz vies aj sama, ze si nas namotala ;-)

13 Kate Kate | 6. února 2008 v 19:25 | Reagovat

du cist dal...

14 Kate Kate | 6. února 2008 v 19:27 | Reagovat

jo a myslim si ze to je Brenda co posila ty dopisy(Já nevim jestli je to jmeno dobre)Proste paddyho byvala pritelkyne...:)

15 Daniela Daniela | 17. března 2008 v 20:45 | Reagovat

Hezké

16 Mona Mona | E-mail | 16. května 2010 v 23:01 | Reagovat

Masakr člověk se do toho úplně vžije :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama